V podstatě se tak opakuje situace, kterou jsme v posledních pěti letech viděli již několikrát: přebytek likvidity dodávané od centrálních bank snižuje globálně averzi vůči riziku, což podlamuje nohy americké měně. Jak jsme si už v posledních letech také zvykli, tato globální konstelace se ovšem časem stává neudržitelnou, neboť vytváří nežádoucí vedlejší efekty, které jednak nedovolují potlačit stávající makroekonomické nerovnováhy a jednak sami o sobě ochabují globální růst.
Předně, oslabování dolaru, které je hnané americkou měnovou expanzí žene vzhůru ceny komodit, což dříve či později pocítí spotřebitelé v “dolarových” oblastech – tedy v Severní Americe či Asii. Půjdou-li tak například vinou slabého dolaru maloobchodní ceny benzínu v USA dále vzhůru, může se jejich výše snadno stát velmi artikulovaným předvolebním tématem v listopadových volbách. Kupní síla amerických (a s nimi i asijských) spotřebitelů totiž může být drahým benzínem snadno podlomena, přičemž nelze ani zapomínat na institucionálně-politické riziko v podobě agresivnějších útoků amerického Fedu, jehož uvolněná politika slabý dolar a tudíž drahý benzín nepochybně podporuje.
Slabý dolar ovšem navíc znamená silné ostatní měny, neboli také euro. A opět jestli něco krizí zmítané eurozóně nesvědčí, tak je to rozhodně silná měna. Ta sice na jednu stranu příliš nevadí německé exportní mašině, avšak na druhou stranu nepodporuje redukci makroekonomických nerovnováh v periferních ekonomikách, jejichž export by ze slabší měny mohl těžit (např. Irsko či Španělsko). Má-li mít tedy globální oživení optimální rozměr, pak by růst hlavních akciových trhů (tedy primárně těch amerických) mělo doprovázet posilování kurzu měny největší ekonomiky světa. V opačném případě export amerických problémů do světa skrze slabý dolar dříve či později přinese další (makroekonomické) nerovnováhy, které oživení nakonec zadusí.
