Neděle 27. května. Svátek má Valdemar.

Lanaření obchodních zástupců z pohledu práva II

Je lanaření obchodních zástupců v rozporu se zákonem? V prosinci jsme publikovali názor právníka AFIZ Romana Dvorského. Jinak věc vidí právník RENÉ ZELENKA.

Dne 12. prosince 2006 byl na webových stránkách www.investujeme.cz v sekci pro profesionály otištěn článek Romana Dvorského s názvem "Lanaření obchodních zástupců z pohledu práva", obsahující úvahu o možnosti aplikace generální klauzule dle § 44 obchodního zákoníku ve vztahu k podnikání ve finančně poradenské oblasti.

V uvedeném článku Roman Dvorský specifikuje nekalosoutěžní jednání ve smyslu obchodního zákoníku a dochází k závěru, že přetahování obchodních zástupců může být za určitých okolností považováno za tzv. "lanaření", které by bylo způsobilé naplnit znaky nekalosoutěžního jednání ve smyslu obchodního zákoníku, a jako takové tedy cestou práva postižitelné.

Roman Dvorský nicméně i uvádí, že "v zásadě platí, že získání obchodního zástupce z řad konkurence např. slibem vyšší odměny (provize), lepších podmínek pro výkon jeho činnosti či jakékoliv jiné výhody, není samo o sobě jednáním, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, a tedy neetické, natož v rozporu se zákonem."

Domnívám se, že výše uvedený článek otevřel poměrně rozsáhlou oblast, v rámci které však nebylo do dnešního dne jasně vymezeno, co se oním "lanařením" myslí a kde je hranice nabídky ze strany konkurence, která je korektní, a kdy se již jedná o "lanaření".

Osobně se navíc ještě domnívám, že je třeba rozlišovat, zda toto "lanaření" je prováděno vůči osobě v pracovněprávním vztahu a nebo vůči malému podnikateli, spolupracujícímu s jiným, větším podnikatelem.

Popis jednání a závěry obsažené v článku Romana Dvorského se totiž dle mého názoru vztahují na jednání učiněná vůči zaměstnancům konkurenta.

Toto koresponduje i se zněním komentáře k Obchodnímu zákoníku, vydanému nakladatelstvím C.H.BECK, který v textu k § 44 mimo jiné uvádí: "Do rámce generální klauzule patří i postih některých jednání v souvislosti s pracovněprávními vztahy, zejména pokud jde o tzv. odlákávání pracovníků."

A dále pak: "Jestliže na jedné straně nemůže být nikdo nucen pracovat v určitém podniku, na druhé straně nemůže být z hlediska dobrých mravů lhostejné, jakým způsobem je získán k tomu, aby svůj dosavadní podnik opustil."

Z uvedeného a z kontextu tedy vyplývá, že otázka uplatnění generální klauzule nebude v případě absence zaměstnanců až tak jednoduchou věcí.

Uvedené samozřejmě nic nemění na případné možnosti aplikace jiných ustanovení, upravujících v obchodním zákoníku nekalou soutěž, ovšem vždy až v případě splnění konkrétních, zákonem předpokládaných podmínek pro aplikaci toho kterého ustanovení obchodního zákoníku.

Nad rámec skutečností, uvedených Romanem Dvorským je třeba ale ještě uvést, že v případě posuzování jednání soutěžitele, zda toto není nekalou soutěží, by bylo třeba posuzovat vždy konkrétní skutečnosti a činnosti, v rámci tohoto jednání učiněné.

Nicméně opět velice problematickým by bylo posuzování v konkrétní věci. Roman Dvorský ve svém článku uvádí, že "typickým příkladem nekalé soutěže spočívající v lanaření je například plánovité a hromadné oslovování obchodních zástupců konkurentem a jejich přesvědčování o výhodnosti spolupráce s konkurentem za pomoci přehledné tabulky srovnávající provize vyplácené obchodnímu zástupci ze zprostředkovaných smluv a provize, které by mu byly vypláceny v případě zprostředkování stejných či obdobných smluv konkurentovi".

Při nekorektní polemice by pak bylo možné se autora zeptat, zda by takovýmto příkladem nekalé soutěže bylo i výše uvedené jednání, pokud by ale přesvědčování bylo vedeno pomocí nepřehledné tabulky?

Jinými slovy, kde je hranice zakázaného? Jaký je rozdíl mezi výše citovanými jednáními, která Roman Dvorský uvádí jednak jako jednání nezakázané, jednak jako jednání zakázané. Je to přehlednost sdělovaných informací, je to plánovitost a hromadnost?

Dovedeno ad absurdum, mohli bychom dospět k závěru, že sama skutečnost, že soutěžitel, který je schopen přesně a jasně formulovat, který neuvádí klamavé informace a hovoří pravdu, se vlastně v důsledku těchto svých osobních vlastností (byl-li by fyzickou osobou) již dopouští nekalosoutěžního jednání, když informace jím poskytnuté fakticky demaskují údaje jiného konkurenta, ohlupujícího své zaměstnance nepravdivými informacemi.

Výše uvedené je samozřejmě hrubé zkreslení, nicméně, jak moc je hrubé? Budu-li vycházet ze smluv mezi velkým a malým podnikatelem v oblasti služeb, se kterými jsem se setkal, obecně jsou smlouvy napsány z pohledu velkého, což samozřejmě není samo o sobě nic špatného.

Horší již ale je, pokud takováto smlouva obsahuje detailní výčet povinností malého a práv velkého, opačně však nikoliv, pokud takováto smlouva umožňuje velkému smlouvu kdykoliv bez důvodu ukončit a malý nejenže tak učinit nemůže, je ale ve smlouvě vázán, pro něj mnohdy likvidační konkurenční doložkou.

Uvedené samozřejmě platí ve smyslu a v limitech příslušných zákonných ustanovení, nicméně pro malého je samozřejmě někdy finanční problém získat informace o jeho právech, s čímž velký někdy právě kalkuluje.

Co to znamená? Závěrem bych rád uvedl že by bylo rozhodně dobře, pokud by v širší odborné veřejnosti proběhla výměna názorů nejen na téma "lanaření", ale i na téma nekalé soutěže obecně a zejména pak i na otázku poctivého obchodního styku, který je rovněž tak v oblasti služeb otázkou prakticky neřešenou a domnívám se, že použitelnou, byť prakticky nepoužívanou.

14 komentářů: “Lanaření obchodních zástupců z pohledu práva II”

  1. Petr Šafránek napsal:

    Myslím, že by bylo seriozní uvést, pro koho autor polemiky pracuje – tedy jak článek vznikl. Polemika je totiž velmi obecná, postrádá konkrétní argumenty a navíc slučuje dvě nesouvisející věci – konkurenční doložku a nekalosoutěžní jednání. Obchodní zákoník se primárně týká právě vztahů mezi podnikateli, tvrdit, že generální klauzule obsažená v § 44 odst. 1 obchodního zákoníku dopadá na pracovněprávní vztahy – tedy na lanaření zaměstnanců a nikoliv na lanaření obchodních zástupců – je přinejmenším odvážné….. Lanaření obchodních zástupců je totiž způsobilé přivodit úplně stejnou újmu zastoupenému jako lanaření zaměstnanců zaměstnavateli. Je proto nepodstatné, zda soutěžitel je zaměstnavatelem nebo zastoupeným. Na problematiku nekalosoutěžního jednání je třeba se dívat z pohledu toho, komu je způsobilé přivodit újmu, nikoliv z pohledu toho, kdo je předmětem lanaření (zaměstnanec či obchodní zástupce jako samostatný podnikatel). To totiž není z tohoto pohledu podstatné.

    • Jan Valachovič napsal:

      Já si naopak myslím, že je velmi podstatné zda se to týká OSVČ nebo zaměstnanců. Pokud jsem zaměstnán tak za mě firma hradí prakticky vše, za OSVČ přesně naopak a tudíž nemohou být situace při přechodu k jiné firmě ani náhodou podobné……

      • Petr Šafránek napsal:

        Ale Vy se na to pořád díváte z pohledu toho, kdo přechází! Problematika možného nekalosoutěžního jednání se netýká toho, kdo přechází, ale těch, od koho a ke komu přechází. A to je podstatný rozdíl.

        • Jan Valachovič napsal:

          Rozdíl, kde? Pokud já jako firma (pro příklad třeba Fincentrum) chci po OSVČ aby pro mou firmu pracoval dalších x let tak mu buď vytvořím lepší podmínky než konkurence a pokud si ho chci zavázat smluvně musím mu nabídnout něco navíc tj. X let nebudeš dělat pro jinou firmu, ale za to máš tady Y Kč nic víc, nic míň. Celé je to o tom když něco chci, musím něco dát…..
          P.S. Aby nedošlo k mýlce, FCTR žádnou konkurenční doložku nemá…..

      • Vladimír Becker napsal:

        Osobně jsem téhož názoru. Pokud OSVČ pracuje v multilevelu, má jeho mateřská firma s takovýmto zástupcem minimální náklady, které jsou bohatě vykoupené rozdílovými provizemi.Nevidím důvodu, proč by si dealer fin.produktů OSVČ nemohl vybírat poradenské firmy nebo pokud nechce vytvářet svou strukturu( u 3 písmenkových „poradenských“ firem), může pracovat pro banku či pojišťovnu přímo.

      • Milan napsal:

        Přesně tak………………

    • Jan Lener napsal:

      Víte, nemožnost přechodu způsobí újmu tomu poradci, co chce přejít. Pamatuje na to někdo vůbec? 🙂

      • Jan Majer napsal:

        Finanční újmu poradci způsobí i ten přechod. K odchodu se odhodlá, když má opravdu vážné problémy v mateřské firmě. Často jde o spory s nadřízenými, nikoli o výši příjmů.

      • Petr Šafránek napsal:

        Pane Lenere, opět zaměňujete dvě věci. Problematika „lanaření“ jako možného nekalosoutěžního jednání není VŮBEC o nemožnosti přechodu poradce mezi firmami ani o různých formách ztěžování tohoto přechodu (konkurenční doložky apod.). Problematika „lanaření“ je výhradně o metodách, jaké používají firmy k oslovování poradců od konkurence. NIC VÍC!

  2. Pavel Hanzl napsal:

    Dobré dopoledne v jasných zítřcích roku 2007 všem poradcům!
    Tento článek se mi líbí a zcela s ním souhlasím. Zvláště hezky ukazuje na smutnou realitu v koncipování smluv o obchodním zastoupení, které mají upravit vztah „malého“ a „velkého“ podnikatele. Poradce je vyzýván k podpisu smlouvy s makléřem, který ji připravil a z jejho strany je dáno, že není přípustná jiná cesta (např hypotetické vyjednávání o znění), než podepsat nebo nepodepsat připravený text.
    —–
    Takové smlouvy obsahují mnoho stran textu, kterými tým právníků velkého důkladně ošetří jeho práva a povinnosti malého. Už v tomto pojetí je na počátku zakódována jasná nesymetrie a je otázkou, zda takováto smlouva je v souladu s dobrými mravy. Pokud nikoliv – uvítám bouřlivé reakce – pak je na místě trvat na její neplatnosti od samého počátku, podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Veškeré diskuse a boje za prosazení konkurenčních doložek u soudu by tím dostaly na frak.

    • Tomáš Marný napsal:

      Pane kolego, obávám se, že smlouva o obchodním zastoupení či mandátní smlouva se bude řídit obchodním zákoníkem, nikoli občanským.
      Že bude malý vyzván velkým ať podepíše, nebo nechá být je logické. Bohužel při větším počtu díleříků není možné mít individuální podmínky, neuměl byste to systémově postihnout. Nicméně si nemyslím, že Vám drží u hlavy zbraň a říkají podepiš! Pokud se Vám zdá smlouva nevyhovující, tak ji nepodepisujte. Jak říká SOS ve své kampani, podepsat můžeš, přečíst musíš. A pokud přesto někdo podepíše a poté řekne, sorry, chybka, teď jsem zjistil že před rokem jsem podepsal něco, co nehodlám dodržet, musím se zamýšlet nad jeho svéprávností. Asymetrie informací je lichý argument, bo máme internet a pokud si do Googlu zadám jméno jakékoli společnosti, hodnocení a názorů na danou společnost naleznu dost a dost.
      (Nicméně souhlasím s názorem, že konkrétní znění konkurenčních doložek u některých společností jsou více než nemravné a jejich vymahatelnost u soudu není zcela jistá.)

      • Slavomír Kožúšek napsal:

        Pane kolego Marný, obavám se, že mnoho lidí nemá právní znalosti k posouzení takové smlouvy (i ti svépravní). Pravník vám sice řekne co si o dané věci myslí, nicméně co uděláte s tím, když si nevyberete? Proto si mnoho lidí dobrovolně nasazuje růžové brýle. SK

      • Milan napsal:

        V podstatě s Vámi souhlasím, ale zamyslete se také nad těmi zástupci (nyní myslím pojišťoven), kteří pro svoji pojišťovnu pracovali již delší dobu před tím, než došlo k tomu, že v souvislosti s novelou zákona o pojišťovnicví a pojišťovacích zprostředkovatelích také došlo k předkládání nových smluv o zastoupení s pojišťovnami. Tam byla otázka toho „buď podepiš nebo nech být, a můžeš jít“ dost těžko řešitelná. Mě konkrétně tato práce živila již téměř 10 let před tím a nepodepsáním této smlouvy (jednoznačně nevýhodné a vazalské pro zprostředkovatele), by se tento nepodepsající se jedinec v okamžiku octnul tzv. na dlažbě. Kmen, který si vytvoří za ty roky „je přeci pojišťovny“-(další paskvil, dle mého mínění pečlivě vylobovaný v parlamentu před novelizací zákonů). Tak o jakém lanaření je tu řeč? Je to jen hledání východiska ze situace, a jak a kdo to využije je už jen věcí názoru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.