Ivona Butcher: Jako žena jsem to na Wall Street neměla těžší

Jak se česká žena dostane až na pozici vice-prezidentky hedge fondu na Wall Street?

Hodně mi k tomu pomohlo studium na Kellogg School of Management, na prestižní americké MBA škole. Myslím si, že pro Čecha, který ještě nemá kontakty v této sféře, je nejjednodušší na to jít právě touto cestou – jít na nějakou prestižní školu, kde získá kontakty, a když se hodně „zakousne“, tak časem i pozici.

Jak jste začínala v hedge fondu?

Začínala jsem na pozici associate a měla jsem na starosti vývoj investičních strategií. Fond, do kterého jsem nastupovala, byl v té chvíli „fund of hedge funds“, takže investoval do jiných hedgeových fondů. Nastoupila jsem do nového oddělení, které mělo na starosti vytvářet přímé investiční strategie.

Bylo to před, nebo po finanční krizi?

^REKLAMA

Bylo to po finanční krizi.

Jak vypadalo investorské prostředí po finanční krizi?

Začínal být velký tlak na poplatky. Tradičně si hedge fond mohl dovolit účtovat 2 % z objemu spravovaných aktiv a 20 % ze zisku. To už v podstatě neplatí. Jen pár hodně tradičních fondů si může dovolit takové částky účtovat. Investoři si osvojili motto, že nejsnazší alfa je useknout poplatky.

To byl jeden z důvodů, proč fond, do kterého jsem nastoupila, opouštěl model fondu fondů a zakládal vlastní investiční strategie. Nakonec jsme založili dva nové fondy.

Následně jste se propracovala až na pozici vice-prezidentky. Jak vedla vaše cesta k tomuto postu?

Základem bylo rozumět investičním strategiím a vybudovat si pověst investičního experta. To byl základ, na kterém bylo potřeba postavit z jiného soudku naprosto obecné manažerské dovednosti.

Když lidi vědí, že se na vás mohou abolutně spolehnout, a když jste schopný zorganizovat několik týmů, aby spolu spolupracovali, i když v těch týmech jsou různí lidé z různých zemí a všichni se podílejí na tom, aby se nový investiční fond dostal na trh, a když je každý spokojený s vaším přítupem i s výsledky, tak postup jde sám.

Dostala jste se na pozici vice-prezidentky. V rámci Evropské unie se nyní hodně hovoří o diskriminaci žen. Dokonce se ozývají i nápady, že by ženy měly být povinně zastoupeny v manažerských pozicích. Jak vy, z pozice úspěšné manažerky – ženy, tyto snahy vnímáte?

Obecně jsem proti jakékoli regulaci a kvótám. Ve výsledku by kvóty mohly ženám spíše uškodit, protože by nebylo jasné, jestli se žena na danou pozici dostala vlastním úsilím, nebo kvůli kvótám.

Na druhou stranu si myslím, že je nutná debata o tom, jestli a v čem to mají ženy těžší.

V čem jste vnímala, že to máte jako žena těžší oproti mužům na Wall Street?

Nechci se dotknout žen, které to opravdu mají těžší. Osobně jsem to o tolik těžší neměla. Na Wall Street jsem se nesetkala s žádnou diskriminací, která je rozšířená ve více sociálně zaměřených státech. Bylo jasné, že i když budu mít dítě, tak z pracovního procesu nevypadnu.

Dítě nakonec máte…

Dítě nakonec mám a na post vice-prezidentky jsem byla povýšena 3 měsíce poté, co se narodilo.

Je to opravdu něco za něco. Sice nebyla diskriminace, ale zase jsem se musela hned vrátit do práce. Podle toho se zaměstnavatelé k ženám chovají. Vědí, že nemusí zohledňovat „riziko“, že žena bude mít dítě, protože kvůli tomu práci nezmešká.

Jestli tomu dobře rozumím, tak ženy by si měli podle toho, co říkáte, rozmyslet, jestli chtějí více ochrany před zaměstnavatelem, aby mohly být s dětmi doma, a nebo méně diskriminace, ale pak se budou muset vracet do práce v podstatě okamžitě…

Ráda bych věřila, že existuje nějaká třetí cesta, ale z mé zkušenosti ano.

Co vám pomohlo skloubit rodinný a pracovní život?

Jednoznačně přístup mého manžela. Od začátku jsme se starali o všechno napůl. Nefunguje to tak, že já jako žena se budu víc starat o dítě a o domácnost. Měli jsme rovnocenné kariéry a i o domácnost jsme se starali napůl. To občas znamenalo, že když já trávila několik hodin denně kojením, tak manžel dělal všechno ostatní. Bez toho to nejde.

V Americe je nyní množství výzkumů o tom, že přestože mají ženy stejné možnosti kariéry jako muži, tak  nejsou tolik ve vedoucích pozicích, protože doma stále zastávají většinu. Až se uvolní jejich mentální kapacita, aby se mohli více věnovat práci namísto zařizování nákupů a domácích povinností, tak můžeme čekat opravdovou rovnost i na kariérním poli.

Ženy tedy mají nižší kariéru ne proto, že by je zaměstnavatelé nechtěli zaměstnat, ale protože je zaměstnávají i manželé.

V podstatě ano. A očekávání společnosti.

Co je nejtěžší na práci na Wall Street?

První roky pro mě bylo těžké si zvyknout na to, že prací neustále žijete. Je to hlavní náplň vašeho života. K dispozici musíte být i ve 3 hodiny ráno v sobotu, nemůžete si naplánovat víkend, protože nevíte, jestli budete muset pracovat… byla nutná určitá změna myšlení.

Jak se dá toto skloubit s rodinou? Dá se to skloubit?

Dá se to skloubit.

Člověk si musí nastavit, co je pro něj osobně v životě důležité. A teď to nemyslím ve smyslu, jestli rodina, nebo práce, teď to myslím ve smyslu, co je důležité pro rodinu. Je pro mě důležité, abych své dceři zabezpečila nejlepší lékařskou péči a mohla jí dopřát nejlepší vzdělání, nebo je pro mě důležité, abych s ní byla 24 hodin denně?

Člověk si musí ujasnit, jak vnímá spokojenou rodinu a v jaké situaci bude mít čisté svědomí.

Nyní v rámci search fondu hledáte společnost, kterou byste koupila a dále řídila. Je i toto důsledkem řekněme přepětí z Wall Street? Hledáte něco, co nebude tak stresující a náročné?

To si nemyslím. Je to důsledkem ne časového nebo stresového přepětí, ale důsledkem nedostatku smyslu v práci na Wall Street. I když tam máte zajímavou a dobře placenou práci, tak když večer přijdete domů a podíváte se na svůj den, tak jste vlastně jen přehazoval haléře nebo miliardy od jednoho investora k druhému v rámci investiční strategie. Nevidíte za sebou konkrétní pozitivní dopad na lidi. Maximálně ve vašem týmu, ale nevidíte žádný větší dopad na společnost.

A to mi začalo chybět. Proto jsem se vrátila. Ne kvůli stresu, nebo abych měla více času. Vést společnost je neuvěřitelně časově náročné a stresující, ale je to činnost, do které se položím s tím, že v tom uvidím dlouhodobý smysl.

Děkuji za rozhovor.

Autorka fotografie: Daniela Lišková