CZK/€ 25.200 +0,18%

CZK/$ 23.143 +0,22%

CZK/£ 29.467 +0,04%

CZK/CHF 26.168 -0,02%

Text: Radovan Novotný

16. 11. 2018

3 komentáře

Ceny a socialistické zákony

 

Byla to zvláštní doba. Všechno patřilo všem, strana a vláda stanovovala ceny, ekonomika byla centrálně plánovaná. Nikoliv nadarmo se za komunismu říkalo: „Vláda, která zdraží pivo, padne.“

Loading



 

Píše se třetí tisíciletí, a vzpomínky na někdejší centrálně plánovanou ekonomiku upadají v zapomnění. Naštěstí stačí zajít do knihovny, nahlédnout na dobovou literaturu a vzpomenout, jak se na naší straně železné opony ekonomicky uvažovalo. Stačí otevřít „Stručný ekonomický slovník za redakce G. A. Kozlova a S. P. Pervušina“, vydaného Státním nakladatelstvím politické literatury v Československu v roce 1959 a zavzpomínat.

Socialistický platební styk, clearing a akcept

Listováním slovníkem lze kupodivu narazit i na adekvátně definované a vysvětlené pojmy. Akcept je „souhlas plátce k proplacení inkasních příkazů, forma platebního styku. (…) Plátce může úplně nebo částečně odmítnout akcept předložených inkasních příkazů, jestliže dodavatelé porušili dodací podmínky (…)“. V definicích pojmů ale nechybí rozdíl mezi socialistickým a kapitalistickým pojetím: „V kapitalistickém hospodářství a v zahraničním obchodě s kapitalistickými státy se pod pojmem akcept rozumí hlavně směnečný akcept, tj. souhlas směnečního, že v den splatnosti zaplatí.“

I socialističtí ekonomové při realizaci obchodu s cizinou potřebovali vědět, co je akreditiv – „peněžní dokument obsahující příkaz jednoho úvěrového ústavu úvěrovému ústavu druhému k úhradě určité peněžní částky. (…) Výplatu peněz provede banka jen tehdy, dodrží-li dodavatel podmínky, které odběratel určil v akreditivu. Dalece největší význam má placení akreditivem v zahraničním obchodu.“ Podobně clearing byl i v socialistické ekonomice systémem „bezhotovostního zúčtování započtením vzájemných pohledávek a závazků“.

Socialistický dovětek říkal, že „Clearing mezi socialistickými zeměmi má jiný charakter, vyjadřuje socialistické výrobní vztahy ve světové soustavě socialistického hospodářství, neboť základem vzájemných hospodářských vztahů je plánovitá směna zboží, vyplývající z koordinace národohospodářských plánů těchto zemí.“

REKLAMA

„Bezhotovostní zúčtování“ bylo i za socialismu „peněžní zúčtování, které se provádí bez použití hotových peněz“. Provádí se tak, že „banka na příkaz majitelů účtů převádí peněžní částky z účtů jedněch podniků nebo organizací na účty jiných bez použití hotových peněz.“ Ani u tohoto pojmu nechybí socialistický dovětek: „V kapitalistických zemích se bezhotovostní zúčtování provádí prostřednictvím bank, zúčtovacích ústavů. Rozpory kapitalistické ekonomiky, které vyvolávají bankroty, úpadky mnoha podniků a krize, omezují možnosti rozvoje bezhotovostního zúčtování. V zahraničním obchodě se vzájemné zúčtování mezi státy provádí rovněž většinou bez použití hotových peněz.“

Rozvaha, výsledovka a účetnictví v socialistické terminologii

Sovětští socialističtí ekonomové nevedli účetnictví, ale „účetní evidenci“. Byla to „systematická evidence obratu hospodářských prostředků při plnění výrobního plánu podniku, založená na přísné dokumentaci.“ Ve slovníku nechybí poznámka k nutnosti příslušné operace zdokladovat: „Základem účetních zápisů jsou ověřující doklady patřičné formy, vystavené v okamžiku, kdy došlo k operaci, a obsahující náležitosti, které musí mít každý účetní doklad (minimální náležitosti).“

Ve slovníkové definici nechybí zdůraznění, že „za kapitalismu pomáhá účetní evidence buržoazii při zvyšování kapitalistických zisků, užívá se jí k zastírání zdrojů a velikosti monopolistických zisků a k zatajování nejrůznějších finančních podvodů“. Naopak za socialismu se „účetní evidence zásadně liší od kapitalistické – je jedním z nástrojů socialistické kontroly a plánovitého řízení“. Autoři české verze slovníku také poznamenávají, že „v letech 1952 – 1953 byla u nás provedena zásadní reforma účetní evidence podle sovětského vzoru“.

V socialistických podnicích existovala účtárna, což bylo oddělení podniku, které „vede evidenci nákladů na výrobu, zúčtování s finančními orgány, se Státní bankou pokud jde o peněžní prostředky a účelové úvěry, evidenci zúčtování s dodavateli a odběrateli o zásobování a realizaci, sestavení rozvahy (účetní bilance) a periodické výkazy podniku.“

REKLAMA

Slovník říká, že účetní evidence je „vedena v peněžním vyjádření tak, že se hospodářské operace běžně zapisuje na účty, přičemž zápisy jsou vzájemně spjaty tzv. podvojným zápisem a výsledky evidence se shrnují v rozvaze (účetní bilanci).

Socialistická definice definici rozvahy coby účetního výkazu je podoba definici standardní. Má jít o „číselné vyjádření hospodářských prostředků podniku v peněžní formě na základě údajů účetní evidence a to podle složení a rozmístění těchto prostředků (aktiva) tak i podle jejich zdrojů, určení a návratnosti (pasiva). (…) Rozvaha má formu dvoustranné tabulky, v níž úhrny číselných ukazatelů na obou polovinách tabulky se vždy rovnají (úhrn všech položek aktiv se rovná úhrnu všech položek pasív).“ Za takovou definici by se student nemusel u zkoušky stydět ani za kapitalismu.

Socialistický dodatek u definice rozvahy není nijak zvláště marxisticky laděný: „Položka aktiv a pasív navzájem souvisí, neboť prostředky jsou podniku svěřovány účelově podle jeho potřeb.“ Pokud by student u zkoušky takto hovořil o pasivech jako zdrojích financování podniku, pravděpodobně by narazil. Slovník deklaruje, že „prostředky, jež podniky a hospodářské organizace dostávají od socialistického státu k vytvoření dostatečných oběžných prostředků, jež potřebují, aby zajistily plynulý výrobní proces a realizaci produkce. Celková plánovaná částka vlastních oběžných prostředků se nazývá normativ.“

„Sám název „vlastní“ je prý název podmíněný“, upozorňuje slovníková definice, „neboť všechny prostředky státních orgánů jsou vlastnictvím všeho lidu. Používá se ho proto, aby se tato část oběžných prostředků, jež jsou v podnicích a hospodářských organizacích stále, odlišila od cizích prostředků podniku, které musí vrátit. Zdrojem tvoření vlastních oběžných prostředků je zisk a příděly ze státního rozpočtu.“

REKLAMA

Socialistický podnik a chozrazčot

I za socialismu se rozlišovaly vlastní a cizí zdroje financování podniku, oproti vlastním prostředkům podniku stály prostředky cizí. Za socialismu to jsou prostředky, které „podniky a hospodářské organizace dostávají ve formě krátkodobého bankovního úvěru na vytváření sezónních (částečně i nesezónních) zásob materiálových hodnot, (…)“. Rozdělení prostředků na „cizí“ a „vlastní“ mělo být za socialismu pomáhat k tomu, „aby jich podnik co nejracionálněji a nejhospodárněji využil a aby urychlil jejich obrat; umožňuje zajistit podnikům a hospodářským organizacím prostředky v rozsahu skutečné potřeby, jež vyplývá z průběhu výroby, rozdělování oběhu; odpovídá zájmům chozraščotu a je základem finanční a bankovní kontroly rublem“.

Představou socialistických ekonomů bylo, že základní a oběžné prostředky budou podnikům přiděleny, podniky budou zodpovědné za splnění výrobních plánů a „správné a hospodárné používání všech prostředků“. Chozraščot byla „metoda plánovitého vedení hospodářství v socialistických podnicích, která vyžaduje, aby se porovnávaly náklady a výsledky hospodářské činnosti v peněžní formě, aby se výdaje podniků uhrazovaly z jejich vlastních příjmů, aby byla zajištěna rentabilnost výroby, hmotná zainteresovanost a hmotná odpovědnost podniku a jeho pracovníků“. Podniky byly „v mezích společenského vlastnictví a celostátního plánu“ majetkově i operativně samostatné.

A jak vlastně měli být pracovníci podniku podněcováni k dobrému hospodaření? Odpověď dává náš slovník: „Aby bylo zjištěno hmotné podněcování, má chozrasčotní podnik právo vynakládat část čistého důchodu, jehož dosáhl, na zlepšování výroby a uspokojování kulturních a sociálních potřeb kolektivu zaměstnanců podniku.“ „Pro hmotné podněcování ke splnění plánů a pro boj za hospodárnost má velký význam správné stanovení cen,“ dodává slovník.

Socialistické ceny a ekonomické zákony

„Soustavné snižování nákladů ve výrobě i v obchodě a zvětšování množství zboží, jež je státem určeno pro prodej obyvatelstvu, umožňují v SSSR ceny postupně snižovat; to je jeden způsob, jímž se dosahuje vzestupu životní úrovně.“

Nikoliv nadarmo se za komunismu říkalo, „vláda, která zdraží pivo, padne“: „Maloobchodní ceny všech druhů potravinářského a průmyslového zboží ve státním a družstevním obchodě stanoví stát, a to plánovitě.“ Centrální plánovači logicky ovlivňovali i ceny velkoobchodní: „Velkoobchodní ceny byly sjednoceny v celém národním hospodářství a byly vydány ceníky státních velkoobchodních cen.“ Zkušenosti v SSSR ale ukázaly, že je to nelehký úkol: „Další rozvoj národního hospodářství si však postupně vyžádal nové úpravy velkoobchodních cen. Poslední byla provedena s cílem snížit rentabilitu výroby, a tím posílit působení cen na zhospodárnění výroby; ve zpracovatelských odvětvích průmyslu byly proto velkoobchodní ceny sníženy v průměru o 8,5 %.“

Vzpomínáme na dobu, kdy platilo, že „tvorba cen za socialismu je proces plánovitého stanovení cen se zřetelem na ekonomické zákony, které působí v socialistické společnosti“. Zatímco za kapitalismu je zákon hodnoty „živelným regulátorem kapitalistické výroby“, za socialismu prý existující „zákon hodnoty za socialismu“ není živelným regulátorem rozdělování práce a výrobních prostředků, neboť toto rozdělování se děje v souladu s požadavky zákona plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství. „Zákon hodnoty za socialismu“ pak „působí jako objektivní zákon v socialistické výrobě a oběhu“.

Zákon neustálého růstu produktivity práce, je „ekonomických zákon, který záleží v tom, že v podmínkách socialismu růst produktivity práce probíhá nepřetržitě.“ Dalším zákonem je „zákon plánovitého, proporcionálního rozvoje národního hospodářství“, což je „objektivní ekonomický zákon socialismu, který záleží v tom, že za vlády společenského vlastnictví výrobních prostředků je možné a nutné neustále uskutečňovat plánovitý rozvoj národního hospodářství (…).“ Těch zákonů socialistické ekonomie je více – zákon rozdělování podle práce, zákon přednostního růstu výroby výrobních prostředků. Jejich stěží pochopitelné definice nechme ležet ve slovníku jako tichou vzpomínku socialistické plánované ekonomiky.

Loading

Vstoupit do diskuze 3 komentáře

Zdroj a více informací: CII750.cz


Související články

Socialistické podnikání v Maďarsku

Socialistická šmelina pohledem milionáře? Z Maďarska

Nebyl zrozený pro uniformitu života v socialistické společnosti. Vnímal, že se nenarodil jako člověk, kterého strčí do paneláku, do bytu dva plus jedna, kde výtah jednou jede, dvakrát ne. Nechtěl do uniformního bytu, kam se vejde jen jeden typ nábytku, aby se s tím smířil a zůstal tam […]

Text: Radovan Novotný

13. 11. 2019

30 let do historie: Gorbačovův perestrojkový kolaps

Příští týden v neděli oslavíme už 30 let od sametové revoluce a od pádu železné opony. Tímto okamžikem se také tehdejší Československo odpojilo od socialistických průmyslových struktur a vrhlo se do tržního hospodářství. S tržním hospodářstvím jako takovým ale experimentoval už předchozí režim. Přišlo to v osmdesátých […]

Text: Radovan Novotný

07. 11. 2019


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • Karel

    16 listopadu, 2018

    Ocividne se po tomhle spouste lidi styska.

    Odpovědět

  • Petr

    19 listopadu, 2018

    Beze zbytku se naplnila Bezručova slova: Přijde den, zúčtujem spolu. 🙂 Jen doufám, že je to navždy minulostí.

    Odpovědět

  • My Deer

    19 listopadu, 2018

    Krásný článek, díky za něj. Moc rád bych na tady viděl další články na tohle téma. 🙂

    Odpovědět