Sobota 12. června. Svátek má Antonie.

Polští ekonomové objevili hlavní riziko ekonomické krize

prokupek 19.09.2011 | 17:51 0 Komentářů

Finanční krize nejsou v hospodářském světě a jeho vývoji ničím novým. Objevovaly se mnohokrát. Například roku 1997 zažívala nebývalou ekonomickou krizi Asie a takzvaní asijští tygři. A až do současné krize je spojovaly dvě vlastnosti: měly především regionální rozměr a spouštěcím impulsem byly události v méně rozvinutých zemích (do světa se šířily z Mexika, Argentiny, Thajska nebo Severní Koreje).
Tentokrát krizi zahájila rozvinutá ekonomika Spojených států. Jejím základem se staly hluboké strukturní trhliny v americké ekonomice, které se navenek projevovaly velkým deficitem v obchodní bilanci, vnitřně pak rozevíráním nůžek mezi příjmy menšiny, která dokázala využít globalizace ekonomiky, a převažující většinou, jejíž reálné příjmy v posledních dvaceti letech nerostly, nebo se dokonce snižovaly.
Rozpad konkurenceschopnosti americké ekonomiky povede v dlouhodobějším horizontu ke snížení životní úrovně mnoha občanů. Tento proces se prozatím dařilo pozdržet rozšířením spotřebitelských úvěrů a hypoték. Lehce dostupné, prakticky vskutku dostupné pro každého a spotřebitelské úvěry chránily úroveň spotřeby a odsouvaly nevyhnutelné snížení příjmů. Rozsáhlý systém hypoték, za nějž částečně ručila vláda Spojených států, tvořil iluzi jednoduchého růstu blahobytu, protože po přílivu finančních prostředků do sektoru nemovitostí se zdálo, že hypotéky se „splácejí samy“ a navíc jsou zdrojem nadprůměrných příjmů.
Iluzi, že takový proces může trvat nekonečně dlouho a že s ním není spojeno žádné riziko, pomáhal udržovat rozvoj nových finančních nástrojů, např. „sekuratizace“. Základem procesu sekuratizace je rozdělení rizika umožňující financovat ekonomické transakce, které by se bez sekuratizace neuskutečnily (věřitel poskytující úvěr by půjčku neudělil, kdyby nemohl část rizik spojených s insolvencí převést na jiné subjekty). V praxi však sekuratizace vedla k odstranění finanční odpovědnosti věřitele za kvalitu financovaného produktu (zjednodušovala lehkomyslné udělování půjček) a zvyšovala morální hazard ve finančních transakcích. Sekuratizace na první pohled odstranila rizikovost jednotlivých transakcí, přinesla však obrovské systémové riziko, kterého si analytici nevšimli, protože jejich modely systémová rizika nezohledňovaly.
Optimistická vize, podle níž se měly Spojené státy stát „globální burzou“ efektivně rozdělující finanční prostředky pracně shromážděné zbytkem světa, se rozpadla. Krize se ze Spojených států rozlila do celého světa a nejsilněji se dotkla zemí, jejichž finanční instituce (banky a investiční fondy) v předkrizové době na mezinárodním poli expandovaly a podílely se na globální expanzi dalších finančních institucí. Island a Irsko patří mezi země, v nichž byla ekonomická krize způsobena a znásobena krachem příliš (ve vztahu k velikosti vlastní reálné ekonomiky) rozvinutého a expandujícího finančního sektoru. Estonsko a Lotyšsko se ocitly ve vážné ekonomické krizi z důvodů hypoteční expanze skandinávských bank zaměřených na spotřebitelské úvěry a hypotéky, které téměř stoprocentně ovládají finanční sektor těchto zemí. Krize se ovšem jen málo dotkla zemí východní Asie, mj. Jižní Koreje, protože tyto země nedovolily, aby se finanční sektor oddělil od reálných procesů.
Globální finanční krize ještě neskončila: účty finančních institucí stále nejsou vyčištěné od „špatných úvěrů“, nejistá je také platební způsobilost mnoha bank (amerických, britských nebo německých), probíhají politické spory o rozložení nákladů krize (komu se podaří přehodit náklady krize na jiné, tedy na daňové poplatníky). Pokračující krize odhalila základní konflikt mezi orientací zdánlivě kosmopolitních finančních institucí, které v době boomu slibují „rovný přístup k výhodám levných peněz“, a národními náklady krize vyvolanými ekonomicky a společensky „nezakořeněným“ kapitálem. Mezinárodní kapitálové toky na první pohled zpochybňují klasická ekonomická dilemata – například požadavek dlouhodobého vyvažování státních úspor a investic nebo obchodní a platební bilance. Hospodářská krize ukázala, že ani Spojené státy nemohou podceňovat riziko spojené s nízkou úrovní úspor či velkým obchodním a platebním deficitem. V době krize přichází na řadu „národní bilance účtů“ a iluzorní představa, že už není nutné udržovat vyváženou národní ekonomiku, byla ve skutečnosti opravdu jen iluzí.
Ačkoli má současná krize globální dosah, její následky jsou různorodé a negativní dopady tím větší, čím silnější je deteritorializace hospodářských procesů, především finančních. Státy (a jejich vlády), kterým záleží na stálém rozvoji a trvalém blahobytu svých občanů, by se měly soustředit na „reálné procesy“, rozvoj infrastruktury, sílu a konkurenceschopnost vlastních firem a kvalitu lidského kapitálu (kvalifikace a kompetence zaměstnanců). Neměly by také podléhat iluzi, že lokální zakotvenost finančních institucí není důležitá. Domácí finanční instituce totiž svůj osud více spojují se stavem domácí ekonomiky a své finanční zájmy vyvažují ekonomickými aktivitami, zájmem o osud firem a jejich zaměstnanců. Dobrým příkladem je přístup korejských finančních institucí k řešení problému „špatných dluhů“ čebolů. Finanční restrukturalizace (kompenzace dluhů, částečná umoření, rozložení splátek v čase) po krizi v roce 1997 proběhla rychle a v rozhodující většině neohrozila další fungování firem. Hypoteticky můžeme předpokládat, že pokud by finanční restrukturalizaci realizovaly globální finanční instituce, tlak na splácení dluhů by vedl k likvidaci většiny firem, protože krátkodobé finanční zájmy by převážily nad starostí o přetrvání a další fungování korejských firem.
Ačkoli podle veřejného mínění zůstává hlavním problémem finanční rozměr krize, jsou tu také další průvodní jevy. Patří mezi ně především otázky energetiky, ochrany životního prostředí a demografie. V každé z těchto oblastí se objevují výzvy, které mají prvotní „materiální“, věcnou podstatu a až následně finanční důsledky. Snižování dostupnosti energetických surovin způsobuje růst cen paliv, snižuje životní úroveň občanů a hrozí politickými zásahy ze strany nejsilnějších dovozců. Náklady na boj se znečištěním mají vliv na konkurenceschopnost firem, cenu zboží a v důsledku i na míru nezaměstnanosti. Rychlé demografické změny spojené se stárnutím společnosti tlačí na veřejné výdaje v oblasti ochrany zdraví a důchodových systémů. Schopnost jednotlivých zemí tyto problémy řešit bude v dlouhodobějším horizontu rozhodovat o stabilitě finančního systému: od stavu veřejných financí po stav kapitálových trhů a rentabilitu kapitálových investic.
Za zavedením eura v roce 1999 stály dva důvody. Společná měna měla předcházet politickým konfliktům spojeným s každou devalvací a také měla tvořit základ pro další institucionální integraci. V polovině 90. let byla ještě v živé paměti měnová krize z let 1992-1993, která skončila hlubokou devalvací italské liry a britské libry. V té době se zdálo, že evropský měnový systém, založený na ovlivňování kurzu měny tak, aby zůstával v pásmu přijatých centrální kurzů, je nefunkční a není možné ho v případě silných spekulačních útoků udržet. Tento názor podporovala tvrzení řady ekonomů, podle nichž se řešení jako „měnový had“ vyčerpala a bylo možné kurzy jen trvale fixovat (jednotná unie se společnou měnou), nebo prosadit zcela volný kurz. Helmut Kohl a François Mitterrand si vybrali cestu společné měny, ačkoli existovaly vlivné teorie předvídající, že pro velmi rozdílné ekonomiky není společná měna nejideálnějším řešením. Teorie optimálních měnových oblastí dokazovala, že země zakládající měnovou unii netvoří – až na Německo a Benelux – optimální měnovou oblast. Vědomí rizik spojených s experimentem zavedení společné měny zjemňovala víra, že toto rozhodnutí donutí země eurozóny, aby se přizpůsobily a staly se „optimální měnovou oblastí ex post“.
Prvních deset let fungování společné měny se zdálo toto optimistické očekávání potvrzovat. Společná měna opravdu bránila vnitrounijním „měnovým válkám“, zajišťovala zemím, které dříve nebyly schopny zabránit inflaci, její nízkou úroveň a pomáhala získávat důvěru jiných zemí; euro se po dolaru stalo druhou měnou, v níž země uchovávají své rezervy. Během prvních deseti let existence eura ale narůstaly procesy, které uspíšila globální finanční krize a které odkryly problémy, jež se v eurozóně objevují.
Výrazný byl rozdíl v úrovni konkurenceschopnosti členských zemí. Německo se stalo „Čínou eurozóny“, protože každý rok generovalo velké přebytky v obchodní bilanci s jinými členskými zeměmi měnové unie. Pokud budeme chápat eurozónu jako typ uzavřeného systému, pak se přebytek Německa musel pojit s deficitem obchodní bilance jiných zemí. Je to proto, že nemožnost devalvovat měnu blokuje ten nejjednodušší mechanismus vyvažování obchodních transakcí. Zatímco v období před zavedením eura byly obchodní transakce mezi Německem a Itálií vyvážené v několikaletých obdobích, po zavedení eura Itálie zaznamenala každý rok značný deficit.
Devalvace není samozřejmě jediným mechanismem umožňujícím znovu získat mezinárodní konkurenceschopnost. Jejím ekvivalentem je snížení výše příjmů a v důsledku i cen v mezinárodním obratu zboží (tento mechanismus se někdy popisuje jako „vnitřní devalvace“). Zatímco devalvace je nástrojem, který působí rychle a přináší citelné výsledky v krátkém časovém horizontu, „vnitřní devalvace“ působí pomalu, projevuje se později a hrozí politickými konflikty v reakci na snížení platů. Výběr této cesty pro získání konkurenceschopnosti je tedy politicky problematický.
Při analýze situace v jednotlivých členských zemích eurozóny je vidět, že v průběhu prvních deseti let ztratily konkurenceschopnost v rámci eurozóny Řecko, Španělsko, Irsko, Portugalsko a do značné míry i Itálie. Mezi těmito zeměmi si cestu vnitřní devalvace vybralo Irsko, jehož občané se vyrovnali s nutností značného snížení příjmů (ve veřejném sektoru dokonce o 20 %) a Řecko, které donutila Evropská komise a Mezinárodní měnový fond, ale bez souhlasu občanů země. Musíme si však uvědomit, že proces opětovného získávání konkurenceschopnosti vnitřní devalvací je postupný. Další akty tohoto scénáře mohou být překvapivé.
Protože Portugalsko a Španělsko nemůže devalvovat měnu, pokouší se o jinou, měkčí cestu znovuzískání konkurenceschopnosti než Irsko a Řecko. Vývoj v těchto zemích bychom měli pozorně sledovat. Irsko a Španělsko jsou, kromě baltských států, jedinými zeměmi Evropské unie, v nichž se stejně jako ve Spojených státech objevila a následně praskla „bublina“ na trhu s nemovitostmi. Zdrojem „bubliny“ v Irsku byla euforie z čerstvě nabytého blahobytu a rozmachu hypoték, kterou podporovaly irské banky. V případě Španělska to byl zase příliv zahraničních investorů a dostupnost levných půjček jak pro developery, tak pro ty, kteří kupovali byty. Můžeme tedy říci, že Španělsko „padlo za oběť“ přílivu zahraničního kapitálu, vedoucího ke změně alokace investic: investice ve Španělsku byly zaměřeny na rozvoj stavebnictví, na činnost nevytvářející zboží pro mezinárodní směnu (tradables). V současné době před Španělskem stojí náročný proces úpravy hospodářské struktury včetně vybudování konkurenceschopnosti v oblasti tradables.
Společná měna tedy řeší problém konfliktů spojených s „konkurenční devalvací“ – díky euru se v krizové situaci nelze vrátit k politice snižování konkurenceschopnosti souseda (tzv. „beggar-thy-neighbor policies“). Ale společná měna rodí nové problémy, například nerovnováhu vyplývající z rozdílných trendů v oblasti ekonomické konkurenceschopnosti. Politickou odpovědí na tyto problémy by mohlo být vytvoření politického mechanismu umožňujícího investovat „nadbytek“ v zemích, které ztrácejí vnitrounijní konkurenceschopnost. Takový mechanismus vypadá v očích voličů jako financování „bankrotů“ zeměmi, které vděčí za svůj hospodářský úspěch jen samy sobě. Není nic divného na tom, že německý bulvární tisk brojí proti podpoře „zkorumpovaných“ Řeků a líných Španělů. Euro, které se podle názoru Evropské komise mělo stát symbolem Evropy, evropské identity a jednotícím znakem „Evropanů“, v současné době vytvoří hluboké symbolické rozdíly.
Negativní následky členství v eurozóně pro některé země, na něž jsem poukázal, nemusí znamenat její nevyhnutelný rozpad. Pro řadu zemí včetně Německa by konec projektu společné měny přinesl silný otřes a zrodil by nové problémy (například problém příliš silné německé marky, která by pravděpodobně byla důvěryhodnější než samotné euro!). Ani pro Řecko není vystoupení z eurozóny nejúčinnějším řešením rozpočtových problémů. Eurozónu ale čekají silné turbulence, které ještě způsobí vážné napětí a konflikty mezi členskými zeměmi.
Díky současné krizi tedy víme o potenciálně negativních důsledcích eurozóny. Znamená to, že jak země smluvně zavázané k přijetí eura, jako například Polsko, tak i sama Evropská komise musí obezřetněji a rozvážněji rozhodovat o přístupu k euru a rozšiřování eurozóny. Teď už si uvědomujeme, že kromě užitečného snižování transakčních nákladů a předcházení vážným měnovým konfliktům může fungování v eurozóně vyžadovat institucionální schopnost (především v otázce určení výše platů a pracovních vztahů) zvolit si v případě snížené konkurenceschopnosti ekonomiky dané země cestu vnitřní devalvace.
Globální finanční krize eurozóny si vynucuje přizpůsobování v oblasti veřejných financí. Ve veřejné diskusi v Polsku, a určitě i v řadě jiných zemí, je to otázka rostoucího veřejného dluhu a vysokého rozpočtového deficitu. Tato diskuse není (ačkoli by měla být) diskusí o koncepci státu a ekonomické roli vlády.
Měli bychom si povšimnout, že krize spojená s nakládáním s veřejným dluhem se neobjevila ve všech zemích, pro něž je charakteristická vysoká míra veřejného zadlužení. Zvláště zajímavý je v tomto ohledu případ Japonska, jehož veřejný dluh (net financial liabilities) dosahoval v roce 2010 až 105 % HDP. Jen samotné splácení úroků stálo sumu blízkou 1,1 % HDP, a přesto se Japonsko nestalo zemí, které by hrozil „bankrot“, tedy restrukturalizace zadlužení. Je to proto, že značná část veřejného dluhu Japonska je denominovaná v jenech nebo ji vlastní sami šetřící Japonci. Do této doby japonská vláda s dluhem obratně nakládala, především prodlužovala dobu půjčky a opožďovala splatnost dluhu (dnes je základní doba, na níž jsou vydávány japonské obligace, něco přes pět let). Kdyby však tato metoda nestačila, japonská centrální banka může občanům uložit inflační daň, zvýšit ceny a snížit náklady na dluh. Nakonec by japonská vláda mohla zvýšit daně a snížit výdaje. Japonsko, jak vidíme, může využít první možnosti, protože jeho dluh je veřejný, a navíc má vlastní měnu a centrální banka může vést samostatnou měnovou politiku. Třetí možnost je dostupná pro všechny země.
Ze zemí eurozóny si s vysokým dluhem dobře poradila Itálie, protože, podobně jako v případě Japonska, jsou věřiteli většinou samotní Italové. Řecko je na druhé straně značně zadlužené v zahraničí, takže může jen těžko rozložit splácení dluhu, protože zahraniční investoři nejsou natolik úzce spojeni se státem a loajální jako jeho občané. Ani Itálie, ani Řecko nejsou, na rozdíl od Japonska, schopny využít cesty růstu inflace, protože Evropská centrální banka funguje podle vzoru Bundesbanky a snaží se v eurozóně především udržovat nízkou míru inflace. Příslušnost k eurozóně ovlivňuje způsob nakládání s veřejným dluhem a vylučuje určitá řešení.
Růst dluhu navíc přichází nejčastěji s kumulací rozpočtových deficitů. Rozpočtový deficit sám o sobě není největším zlem, vzniká-li v podmínkách recese (potom rostou výdaje na sociální služby a zmenšuje se vliv rozpočtu). Když se však objeví v období rychlého růstu, může to být důkazem zásadního problému – propastí mezi veřejnými službami, bezplatnými nebo částečně placenými, a příjmy státu. Pokud se stát zaváže nabízet dávky běžné v „solidárním modelu“ (tj. široký rozsah bezplatných dávek) a vybírá daně podle zásady „liberální ekonomiky“ (nízké daně), nastupuje nerovnováha, která se projevuje vysokým a trvalým rozpočtovým deficitem. Rovnováhu může navrátit buď krize (krize obecně stát směřuje k liberálnímu modelu), nebo (méně často) schválení růstu daní. Situace, v níž cesta k rovnováze vede přes hlubokou krizi, ale není dobrá, protože ve většině případů následují chaotické škrty, ve kterých jen těžko hledáme hlavní myšlenky – a náklady na škrty nesou ti hůře organizovaní, zatímco silné ekonomické skupiny jsou schopny své příspěvky a podpory plynoucí z rozpočtu ubránit.
Krize veřejných financí ovšem není náhodná. Je důsledkem neschopnosti občanů rozhodnout, jakou koncepci státu chtějí realizovat, a krize politického vedení, oslabující věrohodnost veřejné politiky. Prozrazuje převažující krátkodobou orientaci a jejím důsledkem je nedůvěra veřejnosti.
S následky globální finanční krize si lépe poradí země, které dokázaly udržet racionální proporce mezi hospodářskými základy a rozvojem finančního sektoru a vybudovaly si ochranu před převahou cizích finančních institucí. Z krize se rychleji dostanou státy, v nichž důvěryhodné vedení představí koherentní koncepci státu, kterou přijme většina občanů. Globální ekonomické procesy stále procházejí státním filtrem.
Z deníku Tribuna Ludu přeložil
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.