Sobota 12. června. Svátek má Antonie.

Měření HDP a další kreativně upravené statistiky

Martin Jonášek 10.08.2016 | 00:21 0 Komentářů

„Pomocí statistiky můžu dokázat cokoliv kromě pravdy“ – George Canning, britský státník a premiér

Canningův aforismus je dnes stejně aktuální jako v v roce 1827, kdy byl britským premiérem. Bohužel jeho moudrost je zcela opomíjena ekonomy středního proudu. Nikde není tato chyba zásadnější, než při definování hospodářské činnosti. Tam je zneužívání statistik povýšeno na úroveň, která by překvapila dokonce i Canninga samotného.

Většina lidí včetně ekonomů bezmezně věří následujícímu sdělení:
HDP vyjadřuje bohatství celé společnosti/země/státu. Pokud má dané území/společenství vysoký HDP, respektive vysoký HDP na obyvatele, lze předpokládat, že většina obyvatel dané země bude vskutku bohatých.

Když se na podstatu HDP podíváme více podrobně zjistíme, že toto tvrzení je jeden velký nesmysl. Hrubý domácí produkt (HDP) je tržní hodnota všech konečných výrobků a služeb na určitém území za dané období (nejčastěji jeden rok). Je to jen účetní identita odrážející množství peněz v ekonomice. Postrádá však kvalitativní hodnotu o pokroku, zlepšení lidských podmínek, což je to, co je skutečně důležité.

Jak HDP měříme
HDP se nejčastěji počítá výdajovou metodou, protože je to nejjednodušší. Vychází se z toho, že výdaj za zboží odpovídá ceně tohoto zboží (tzn. součtu přidaných hodnot) a HDP lze měřit jako součet výdajů (agregátní výdaje). Do tohoto součtu započítáváme pouze finální služby a výrobky vyprodukované za daný rok. V nejběžnější formě se setkáme s následující rovnicí:

Agregátní výdaje = spotřeba (C) + hrubé investice (I) + veřejné výdaje (G) + čistý vývoz (NX)

Z tohoto způsobu měření vyplývají občas zcela absurdní skutečnosti: Pokud například dojde k nějaké katastrofě a následně k likvidaci jejich následků, nesníží se HDP v důsledku utrpěných škod, ale naopak zvýší v důsledku zvýšených investic.

Prodám-li své starší auto sousedovi přímo, žádný nárůst HDP nenastane. Avšak prodám-li to samé auto do bazaru a soused si jej koupí z bazaru, díky čemuž za něj dá o 30 000Kč více (bazaru zůstane 30 000Kč na provizi), tak se najednou vytvoří HDP 30 000Kč.

Nakonec je tu ještě příklad z Nauru, ostrova s ohromnými zdroji fosfátů. Těžbou a prodejem těchto fosfátů se obyvatelé stali jedněmi z nejbohatších na světě. Dramaticky se zhoršil jejich zdravotní a psychický stav, objevily se doposud tam neznámé deprese a sebevraždy. Podle měřítek HDP došlo k raketovému růstu životní úrovně. Podle ostatních měřítek došlo k poklesu kvality jejich života.

Statistiky vycucané z prstu
Učebnicový příklad toho, jak se taková statistika tvoří najdeme např. části tohoto dokumentu (nejspíše část seminární nebo závěrečné práce), který srovnává výpočet HDP pomocí různých metod a odvolává se na oficiální čísla českého statistického úřadu.

Přestože je v textu přiznáno, že některá vstupní data pro výpočet se velice špatně zjišťují, a tak se používá odhad. Výsledky všech tří uvedených metod za sledovaných 10 let se shodují na jednotky (milionů) úplně přesně. Existuje snad k tomu nějaké jiné logické vysvětlení, než že si statistikové prostě tato data vycucali z prstu?

Pak tu máme ještě perličky jako imputované nájemné – to je fiktivní částka, kterou by majitelé bytů a domů platili sami sobě za to, že v bytě či domě bydlí. V ČR se přidává do výpočtu inflace. Naopak v USA je započítávána do výpočtu HDP. Imputace celkově zvyšují americké HDP o více než 15 procent.

Ekonometrové si zkrátka při definování HDP vymysleli sterilní statistiku, která by neměla být použita při vytváření hospodářské politiky. Navíc v poslední době se stal růst HDP svatým grálem a vše se dnes poměřuje touto vyloženě nesmyslnou veličinou. Neznalost podstaty měření HDP vede k velmi běžné chybě, že jakékoliv zvýšení HDP je žádoucí.

Transakce odrážející jak tvorbu bohatství i ekonomicky destruktivní státní výdaje jsou zahrnuty do výpočtu HDP bez rozdílu. Místo aby vládní výdaje byli odečteny z celkového HDP (platíme je totiž z daní a tyto peníze by mohli být jinak použity podnikateli více efektivně), jsou naopak vítány jako příspěvek k hospodářskému růstu. Nedostatek rozdílu mezi vytvářením a ničením bohatství je zásadní pro víru keynesiánstvím odchovaných makroekonomů, že státní intervence je prospěšné.

Je neustálý růst HDP opravdu žádoucí?
Možná to více osvětlí následující příklad: Představte si ekonomiku s pevným množstvím peněžní zásoby a úvěrů. Dále předpokládáme, že zahraniční obchod je v rovnováze, a že populace je stabilní. Produkty uspějí, stagnují nebo selhávají. Lidé dosáhnou zvýšení mezd tím, že se přesunou do více úspěšných firem. Naopak ty z méně úspěšných firem čeká snižování platů. Staré podniky odcházejí a nahrazují je nové. Vítězové budou používat zdrojů uvolněných z neúspěchů.

Roční HDP, celková suma veškeré produkce hrazena z příjmů a zisků každého z nás, bude proto nezměněné oproti předchozímu roku: Je to hra s nulovým součtem, za předpokladu, že jako celek lidí, peníze a preference k nákupu zboží se nezmění. Bez injekcí peněz navíc, lidé jsou vždy nuceni volit co si koupí: Nemohou zvýšit svou kupní sílu prostřednictvím kreditu vytvořeného ze vzduchu, a tím vytvořit poptávku, která by jinak neexistovala. Navíc půjčování si na spotřebu je jen přenesení poptávky z budoucnosti od přítomnosti.

Pokrok je zajištěn zdokonalením výrobků anebo zvýšením kvality, která umožní výrobky a služby prodávat za nižší ceny. Protože předpokládáme stálý objem peněz v ekonomice, tak i při růstu objemu a kvality výroby zůstává celková hodnota výrobků a služeb konstantní. To platí jak pro konečné produkty i pro investice do vyšších řádů výroby. Ale nejdůležitější je, že růst HDP je nulový.

Zvýšení HDP dochází pouze při růstu objemu peněz v oběhu

V dnešní ekonomice založené na částečných rezervách to však funguje trochu jinak. Peněžní zásobu i objem úvěrů, lze rozšířit vůlí státu a bank, které na to mají licenci. V průběhu času jsou nové peníze absorbovány do ekonomiky, což se odráží v nových transakcích, ke kterým by jinak nedošlo. Hodnota transakcí lze přičíst na úkor měnové expanze bude pravděpodobně násobkem nových peněz zavedených do systému.

Ke zvýšení HDP dochází pouze v případě, že množství peněz a bankovních úvěrů se zvýší a nové peníze byly použity v té části ekonomiky, kterou statistici svou statistikou sledují.Co tedy nastane, když nové peníze dorazí do ekonomiky? Banky vytvářejí peníze z ničeho a poskytují je svým zákazníkům. Zákazník peníze použije k nákupu zboží nebo služeb za ceny, které ještě neberou vytvoření nových peněz v úvahu a sklízí plný prospěch z těchto nových peněz. Teprve tyto nově vytvoření peníze puštěné do ekonomiky formou nákupu odráží novou dodatečnou poptávku, která se materializovala zdánlivě z ničeho.

Tento cenový efekt následně šíří dále, a to vždy o krok pozadu za nově vynaloženými penězi. Většina spotřebitelů zjišťuje, že ceny vzrostly bez jakékoliv náhrady v jejich příjmech. Konečným výsledkem je přesun bohatství od nejslabších členů společnosti proti proudu postupně k prvním příjemcům nových peněz.

Peněžní iluze

Za předpokladu, že se jedná o jediné zvýšení objemu peněz, pak tyto nové transakce budou pouze dočasné. Nové peníze v oběhu nezvýší cenu produktů ihned, nýbrž lidé postupně zjišťují, že peněz je více a to tlačí ceny produktů směrem vzhůru. Ekonomická aktivita spojená s přílivem nové měny postupně ustává. Zpočátku zvýšené reálné HDP se pak vrací na svou předchozí úroveň a to vždy za předpokladu, že nedošlo k žádné změně ve spotřebitelských preferencích mezi penězi a zbožím. Pouze se nám zvýšila cenová hladina, tj. ceny jsou vyšší. Celý nominální přírůstek HDP je eliminován přírůstkem inflace. Přesně jak popisuje peněžní iluzi Milton Friedman.

Jak jde vidět, přínos stimulace poptávky zvýšením množství peněz a úvěrů je pouze dočasný. Změny v HDP výše popsané neodráží hospodářský pokrok, ale vstřebávání nových peněz vytvořených pomocí úvěrů. Navíc monetární stimul (zvýšení množství peněz v oběhu) je z hlediska delšího období následován poklesem poptávky po zboží a službách z důvodu efektu přesunu bohatství, takže vlastně nastává opak zamýšleného výsledku. Ekonomika jako celek skončí hůř, než kdyby k žádnému monetární stimulu nedošlo.

Aby převládal pozitivní krátkodobý stimulační efekt růstu HDP díky monetární expanzi, musí vznikat neustále více nové měny. Když se tvorba nových peněz zastaví, začnou brzy převládat ty negativní důsledky. Proto aktuálně slyšíme o tištění nové měny centrálními bankami ve velkém po celém světe.

Opravdu nám HDP neustále roste?
A teď si vezměte fakt, že všichni poměřují dluh a další parametry vůči HDP, jednomu z nejpochybnějších ukazatelů v ekonomice. Aby celková míra zadlužení států vypadala lépe, rozhodli se hoši změnit statistiku a do HDP nově započítávají i šedou a černou ekonomiku (prostituci, drogy, …). Jako zázrakem HDP vzrostlo a poměr dluhu k HDP klesl. Zázrak!

Příště do toho zahrnou i ekonomiku domácností: průměrný manžel pomůže manželce s úklidem v hodnotě 3000Kč/měs, manželka mu ve stejné hodnotě pomůže s praním a žehlením. Reálně to je nula od nuly, ale kdyby si za to doopravdy navzájem platili, HDP dramaticky vzroste – takže by se politici mohli rozhodnout to započítat odhadem, stejně jako tu šedou ekonomiku.

HDP tedy nemá nic společného s ekonomickým pokrokem. Je to pochybný statistický údaj, který nedokonale shrnuje peněžní hodnotu vybraných transakcí za dané období. Skutečnost, že tento ukazatel je obvykle pozitivní, je jen odrazem časové rozdílu mezi peněžní inflací a zaostávání jejího vlivu na růst cen a nemá nic společného s ekonomickým pokrokem.

Máme tedy nesmyslný ukazatel HDP, z něj odvozujeme (pomocí od stolu určené metodiky výpočtu inflace) reálný růst HDP. Abychom totiž dostali reálný růst nebo pokles DHP musíme napřed očistit nominální HDP od reálné inflace. Čím vyšší inflace, tím nižší reálný růst DHP.

Finanční mol zvaný inflace
„Není zákeřnější cesty ke zničení základů společnosti než znehodnocení peněz. Ten proces zaměstnává všechny skryté síly ekonomických zákonů na straně destrukce – způsobem, jemuž rozumí jeden z milionu. Pomocí inflace mohou vlády zabavit, tajně a nepozorovaně, významnou část bohatství svých občanů.“ – Lord John Maynard Keynes, (anglický ekonom, zakladatel keynesiánství, jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století)

Inflace je díky svému poměrně náročnému statistickému výpočtu nejvíce upravovaným ekonomickým ukazatelem. Když se mluví o inflaci dochází často k nedorozumění, neboť se zaměňují dva spolu úzce související pojmy: inflace/deflace vs. růst/pokles cenové hladiny.

Do 30. let 20. století, přesněji do doby, než se nejrozšířenější ekonomickou teorií stalo keynesiánství, znamenal pojem inflace nárůst peněžní zásoby. Dnes se pod pojmem inflace myslí nárůst všeobecné cenové hladiny.

Růst cenové hladiny je často vyvolán právě nárůstem peněžní zásoby. Jelikož se zvýší množství peněz v ekonomice, aniž se zvedne objem prodávaného zboží, ceny produktů začínají růst. Nebo také opačný pohled, díky inflaci si za měnovou jednotku koupíme méně produktů tj. klesá kupní síla peněz.

Co vše ovlivňuje inflace

Reportovaná míra inflace má značný dopad na mnoho dalších ekonomických ukazatelů. Největší vliv mé právě na měření HDP. Čím nižší reportovaná inflace, tím vyšší reportovaná růst reálného HDP.

Inflace také úzce souvisí s úrokovou mírou. Čím je inflace vyšší, tím vyšší výnos (úrokovou míru) požadují investoři, aby zhodnotili své investice. Jistě asi chápete, že pro stát je výhodné mít nízké úrokové sazby, aby obsluha je dluhu byla co nejmenší.
S měřením inflace souvisí i zajímavý psychologický fenomén s názvem inflační očekávání. Jestliže jednotlivci očekávají inflaci, budou již pod dojmem těchto očekávání zvyšovat své vlastní ceny. Tato očekávaná se pak mění ve skutečnou. Stručně řečeno, inflace plodí inflační očekávání, a to plodí další inflaci.

Pouhou změnou metodiky snížili USA inflaci o téměř 8 procent!

Z výše uvedeného je snad každému jasné, že stát má eminentní zájem předstírat, že inflace je nižší (nemusí valorizovat, atd…) a růst HDP vyšší (všichni jsou happy, zadlužení klesá, …). Pro tak velkého dlužníka je inflace nutností a když je nepřiznaná, tak tím lépe.

Podle serveru shadowstats.com USA pouhou změnou metodiky snížili inflaci o téměř 8 procent! I další nezávislé statistiky měřící inflaci v USA jako např. Chapwood Index dochází k podobným výsledkům jako server shadowstats.com. Detaily, jak jsou statistiky kreativně upravovány (imputace, substituce, hédonické přizpůsobení), naleznete v následujícím videu (jsou tam i slovenské titulky).

Raději nebudu zacházet do podrobností o složení českého spotřebního koše, protože to by bylo na dlouhou diskusi.

Jak se měření inflace upravovalo v ČR

Věnujeme-li pozornost měření inflace v ČR, zjistíme následující: Těsně po sametové revoluci nám oficiální inflace měřená Českým statistickým úřadem (ČSÚ) vystřelila na 50 procent, aby se pak vrátil do rozmezí mezi 8,5 až 10,5 procent. Po roce 1998 pak nastává velký pokles a inflace se pak pohybuje v pásmu mezi 2 a 4 procent a od roku 2009 pod 2 procenty.

Většina ekonomických odborníků, že velký pokles inflace po roce 1998 byl způsoben desinflační politikou ČNB po bankovní krizi v roku 1997 aneb slavná kauza IPB. Asi je to jen náhoda, že právě v roce 1998 přešla ČNB k cílování inflace.

Otázkou zůstává, čím byl způsoben tak význačný pokles inflace během jednoho roku? Byl to výsledek zavedení nové metodiky (podobné té v USA) nebo desinflační politikou ČNB? Nejspíše oboje.

Lidé tedy správně vnímají, že reálná inflace je značně vyšší než ta oficiálně reportovaná. Podle výzkumu UniCredit Bank je inflace vnímaná spotřebiteli o  2 až 4 procenta vyšší. Další spotřebitelé uvádějí i rozmezí 5 až 8 procent nad inflaci udávanou ČSÚ. Při uvážení výše zmíněných souvislostí, můžeme považovat 4 až 7 procent nad oficiální inflaci za velmi konzervativní odhad reálné inflace.

Co vypovídá míra nezaměstnanosti
Pak tu máme další důležitý ukazatel a tím je nezaměstnanost. Co si pod tímto pojmem představujete? Většina by řekla, udává jaké procento ekonomicky aktivních lidí nemá práci.

Pro ekonomy je však nezaměstnaný pouze ten, kdo aktivně hledá práci. Pak jsou ta čísla daleko nižší. Např. v USA je aktuální oficiální míra nezaměstnanosti pod 5 procenty, přestože asi 90 milionu lidí je bez práce (téměř 23 procent)!

Velmi dobrý článek o tom, jak se změnou metodiky snižovala míra nezaměstnanosti v ČR, naleznete na tomto webu.

Vše je o řízení vnímání
Přesně jak popisuje Chris Martenson ve svém videu , nejdůležitější je pro stát udržovat nízká inflační očekávaní a přesně to je cílování inflace. Dnešní předlužení státy potřebují nízké úrokové sazby, aby byly vůbec schopny obsluhovat svůj dluh. Proto je pro státy velmi důležité udržovat nízká inflační očekávání.

S udržováním nízkých inflačních očekávaní souvisí i potlačování cen zlata a stříbra. Negativní reálné úrokové sazby, totiž vedou k růstu cen zlata a stříbra, které tak vlastně fungují jako barometr reálné inflace. To je ten nejdůležitější faktor, proč centrální banky spolupracují při potlačování cen drahých kovů.

Traderská komunita nevěří datům z Fedu

I známý portfolio manažer Puru Saxena otevřeně přiznává, že v traderské komunitě již nikdo datům z Fedu nevěří (sám řekl, že jde o "bogus numbers" ). Také podotknul, nejde o to jak zkreslená čísla FED zveřejní. Spíše je důležité, jak lidé tato čísla vnímají. A dokud jim většina věří, povezou se tradeři v trendu, přestože ví, že fundamenty aktuálnímu vývoji vůbec neodpovídají.

Důležitost ovlivňování vnímání ekonomických ukazatelů občany je krásně zdokumentovatelná právě na údajích o tvorbě nových pracovních míst v USA. Statistikové z ministerstva práce dnes běžně přeceňují v rámci předběžných údajů počet nových pracovních míst o 30 až 50 tisíc. Tato data jsou později revidována.

Navíc upřesněné údaje se již nedostanou do titulků finančních médií, podle kterých se řídí algoritmy vysoko-frekvečního obchodování, které dnes stojí za více než 80 % veškerých obchodů na burze.

A to již raději vůbec nezmiňuji fakt, že nová pracovní místa jsou převážně částečné pracovní úvazky. Naopak velké technologické firmy, jako IBM nebo Intel, propouštějí tisíce zaměstnanců.

Žijeme v ekonomické iluzi
Jak správně chápete, téměř všechny důležité ekonomické statistiky jsou dnes kreativně upraveny.

Některé další ukazatele jako jsou význačné akciové indexy jsou uměle udržovány politikou centrálních bank nebo entitami jako je Plunge Protection Team. Nejčastěji kombinací obojího.

Nejenže vývoj akciového trhu je aktuálně  úplně odtržen od vývoje ekonomiky(za většinu růstu mohou zpětné odkupy akcií), ale i výpočet ohodnocení cen akcií se značně změnil.

Vypovídající hodnota oblíbeného ukazatele P/E (price-to-earnings ratio), který vyjadřuje poměr mezi tržní cenou akcie a čistým ziskem na akcii, se díky změně účetních pravidel značně změnil . Aktuální průměr P/E ukazatele pro index S&P 500 by podle účetních pravidel z roku 2007 přesahoval 65 místo aktuálně uváděných 25.

Zkrátka kecy o ekonomickém oživení jsou pouze jedna velká propaganda. Není snad nejlepším potvrzením, že oživení je pouhou propagandou, nedávný krok ECB? Proč by jinak zvyšovala tisk peněz o 20 miliard euro na 80 miliard eur za měsíc?

Co nás čeká až lidé přestanou věřit ekonomickým statistikám vycucaným z prstu? Pomalu se již tak začíná dít, neboť zveřejňované statistiky jsou stále absurdnější. Jako investor musíte vycházet z reálných dat, jinak skončíte na porážce.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.