Pondělí 21. září. Svátek má Matouš.

Jihovýchodní Asie zažívá ekonomickou expanzi Číny

prokupek 14.08.2011 | 18:38 0 Komentářů

Ekonomika Čínské lidové republiky je čtvrtá největší na světě měřeno podle absolutní výše HDP. K roku 2005 již 70 % kapitálu v ČLR bylo v soukromých rukou, což je překvapivé zejména z ohledem na to, že Ústava ČLR stále zakotvuje vedoucí roli Komunistické strany ČLR ve státě a společnosti.

Vláda ČLR v posledních letech vynaložila značné úsilí na podporu a ochranu zahraničních investic, které mají pro celou zemi velký význam. Menší je pak veřejný sektor, který zastupuje zhruba 200 velkých státních podniků. Jejich oborem jsou hlavně služby, těžký průmysl a energetika.

V období 1949–1978 se snoubila takzvaná kulturní revoluce a ekonomickou krizí. Po vzniku ČLR v roce 1949 začaly být v zemi uplatňovány ekonomické zásady po vzoru SSSR. Ty však k úspěchu nevedly a některé jiné plány, se kterými přišli čínští komunisté později vedly navíc ke hospodářské katastrofě (výroba oceli na vesnicích a další podobné projekty). V této době se čínská ekonomika na produkci celého světa podílela pouhými třemi procenty.
V roce 1978–1989 prošla ČLR důležitými reformami a cestou k tržnímu hospodářství. Až od roku 1978, po zásadní ekonomické odluce od sovětského vlivu, začala vláda ČLR s reformami, které ji měly přiblížit západnímu světu. Rehabilitovány byly oběti z dob kulturní revoluce, opuštěna byla koncepce kolektivizace zemědělství. Architekt těchto změn, generální tajemník Komunistické strany Číny, Teng Siao-Pching, se vydal na cestu po USA, kde se rozhodl předvést odhodlání země pro změnu. Následně bylo umožněno vycestování mnohým studentům a vědcům z ČLR do USA, ze Západu zase jezdí do země první turisté. Mnohé prvky plánovaného hospodářství byly následně odstraněny, jiné však stále zůstaly (například pětileté plány).

V oficiálních dokumentech se ČLR roku 1978 přihlásila k tržním principům, které se později staly základními kameny nového hospodářského uspořádání země s názvem socialistická tržní ekonomika.

Komunistické vedení a soukromé vlastnictví
Komunistická strana Číny začala paradoxně prosazovat soukromé vlastnictví. Podařilo se nastartovat silný ekonomický růst (zhruba od poloviny 80. let), díky kterému mnoho lidí přestalo žít v bídě; mezi lety 1981 a 2001 klesl počet lidí pod hranicí chudoby z 53 % na pouhých 8 %. Také vzrostla kupní síla Číňanů a země začala ve světovém hospodářství hrát významnou roli.
Díky zájmu mnohých zemí na obchodování s ČLR rovněž ustoupila do pozadí i problematika lidských práv, ČLR je jednou ze zemí, která je stále porušuje – jedním z nejznámějších případů byl například zásah proti studentům na náměstí Nebeského klidu v roce 1989. Země se sice po této akci ocitla v mezinárodní izolaci, ta však trvala pouhých několik let a později byly obchodní i politické vztahy znovu obnoveny na předchozí úroveň. Na ČLR však bylo uvaleno zbrojní embargo, které ji poškozuje a trvá do současné doby. Po roce 1978 také začala čínská expanze do jihovýchodní Asie. Ruku v ruce s ekonomickými reformami si totiž ČLR začala plně uvědomovat potřebu své energetické závislosti na Rusku a rozhodla se investovat nejen v jihovýchodní Asii, ale také v Africe (Súdán a Nigérie) – tedy zemích s obrovským nerostným bohatstvím.

ČLR ve WTO – přehřátá ekonomika
Čína se také začala zapojovat, ač pomalu, i do mezinárodních organizací. 11. prosince 2001 vstoupila do Světové obchodní organizace – WTO. Čínský růst ekonomiky, na počátku 21. století dlouhodobě překračující hranici deseti procent, se stal symbolem úspěchu a zároveň ohrozil již zavedené ekonomiky v Evropě, Asii i Severní Americe. Ty se totiž obávají konkurence, které nebudou schopné čelit. Přesto i ČLR samotná se musí potýkat s problémy (označované jako tzv. přehřívání čínské ekonomiky). Více průmyslu i vyšší kupní síla obyvatelstva znamenají větší spotřebu surovin a energií, což vede k jejich zdražování na světových trzích (roste poptávka). To může ohrozit jednak hospodářství samotné ČLR, jednak ale i jejích obchodních partnerů. Čína proto navázala hospodářskou spolupráci s africkými zeměmi a Kazachstánem, odkud uvažuje čerpat hlavně ropu a zemní plyn. Mezi další suroviny, o které má zvýšený zájem, jsou barevné kovy. Problémy se ukazují také i v oblasti ekologie – ČLR se nezavázala dodržovat kjótský protokol a množství finančních prostředků vynakládané na ochranu přírody je stále nízké, i přesto že se zvyšuje. Mnohé oblasti dříve panenské přírody či krajiny zemědělsky využitelné se změnily díky znečištění, postiženy jsou též i řeky, některé oblasti severu země se potýkají s desertifikací, ohrožen je vzduch a v mnohých městech je problémem smog. Kyselý déšť ohrožuje třetinu území celé země.

Jihovýchodní Asie – obrovský nerostný potenciál – místo soupeření velmocí Číny a Indie
Jihovýchodní Asie je subregion Asie zahrnující země, které leží východně od Indie a jižně od Číny. Tento subregion leží na místě, kde se dotýkají geologické desky, což má za následek častou seismickou a vulkanickou aktivitu. Jihovýchodní Asie se skládá ze dvou geografických sekcí: asijské pevniny a ostrovů souostroví jižně od ní (Velké a Malé Sundy, Filipíny, Moluky). Leží v tropickém a subtrobickém podnebí, ve kterém je ovlivňována monzuny. Kulturně je tento region silně ovlivněn dvěma mocnými sousedy – Indií a Čínou, přičemž Myanmar byl dříve částí Indie a Vietnam tradičně čínským vazalem. Právě mezi Indií a Čínou se vede velký ekonomický boj o tuto oblast a o investiční možnosti v tomto regionu. Hlavní roli hraje, že dvě jaderné velmoci – Čína a Indie soupeří o nerostné bohatství v jihovýchodní Asii. Nejvýznamnějšími surovinami je dřevo, cín, ropa, zemní plyn a barevné kovy. Průmysl je na nízké hospodářské úrovni, a tak indický a čínský kapitál přichází vhod. Čína a Indie si zde zase chrání své investice díky kontole nad ropnými společnostmi.

V různorodém obyvatelstvu jihovýchodní Asie převládají Malajci, jim příbuzní Indonésané a poměrně dost etnických Číňanů, čehož ČLR také využívá.

Země jihovýchodní Asie a ASEAN

Brunej
Myanmar (dříve Barma)
Kambodža
Východní Timor (někdy řazen do Oceánie)
Indonésie
Laos
Malajsie
Filipíny
Singapur
Thajsko (dříve Siam)
Vietnam

Tyto zmíněné státy jsou členy Sdružení národů jihovýchodní Asie ASEAN, kromě Východního Timoru, který je kandidátem. Oblast jihovýchodní Asie je mozaikou různých ideových, náboženských a zájmových proudů v onom ohromném prostoru mezi Čínou a Indií. Členské státy ASEAN však již zjistily, že bez rozvíjející se integrace nebudou moci konkurovat oběma asijským ekonomickým velmocím. Ve státech ASEAN žije téměř 600 milionů lidí a celá oblast patří k nejdynamičtějším v celé Asii.
Číňané v jihovýchodní Asii přijímají sice místní zvyky, užívají například místní jména a navenek i zvyky hostitelské země, uvnitř však zůstávají Číňany se silnými vazbami na mateřskou zemi. Ty přetrvávají generace a vytvářejí to, co americký sociolog John Naisbitt nazývá bambusovou sítí. Například v Thajsku kontroluje deset procent místních Číňanů zhruba sedmdesát procent hospodářství. V Indonésii, kde etničtí Číňané tvoří jen čtyři procenta populace, kontrolují celých 60 procent hospodářství.
V muslimské Malajsii nejsou Číňané příliš oblíbení, přesto se na celkovém počtu obyvatel podílejí 27 procenty a jimi vlastněné podniky vytvářejí přibližně 30 procent hrubého domácího produktu.
Pro čínskou ekonomickou expanzi do oblasti jihovýchodní Asie vytvářejí etničtí Číňané svými aktivitami vhodné předmostí. V minulosti toho Peking moc nevyužíval, nyní je ona bambusová síť aktivována.
Myšlenka, která stála u vzniku Společenství zemí jihovýchodní Asie, si kladla za cíl překonání rozporů a – mimo jiné – také vytvoření integrovaného hospodářského prostoru. S tím si ale členské státy daly hodně na čas. Teprve v posledních letech se daří překonávat rivality, což umožňuje konkretizovat projekt vytvoření skutečné zóny volného obchodu.
Ostatně, členské státy ASEAN už rozpoznaly, že pokud jejich integrace nepokročí, rozdrtí je ekonomická váha obou asijských velmocí, mezi nimiž se nalézají. Vždyť jihovýchodní Asie je doslova sevřená mezi Indií a Čínou.
Nejde jen o tlak ekonomický, o soupeření o zahraniční investice, ona desítka zemí z jihovýchodní Asie si dělá starosti i s tím, aby je nepřeválcovala také politická váha obou asijských velmocí. To je zřejmě motiv, který vyvolávají do života úvahy o vytvoření struktur zhruba odpovídajících těm, jaké si vytváří Evropská unie.
Zároveň s tím roste tlak na možnost účasti na obřím trhu. V prostoru ASEAN žije na 592 milionů lidí. Jihovýchodní Asie je bohatá na suroviny, včetně velkých zásob ropy a zemního plynu. Celá oblast patří k nejdynamičtějším v celé Asii.

Spolupráce ASEANu s Čínou
Rovněž se formuje prohloubení spolupráce, která už překračuje rámec jihovýchodní Asie. ASEAN vysílá své výběžky do východní Asie: jde o formuli ASEAN + 3, která počítá s účastí Japonska, Jižní Koreje a Číny. Jisté je, že Čína svým úsilím o začlenění do prostoru ASEAN sleduje získání pozice regionálního vůdce a v hospodářství chce mít co nejjednodušší přístup k perspektivnímu trhu i k surovinovým zdrojům. Výměnou nabízí peníze a technologie.
Ve hře jsou i další vzorce: jako ASEAN + 6 s Indií, Austrálií a Novým Zélandem.
Tyto integrační snahy nebyly přehlédnuty ani v Evropě, ani ve Spojených státech. Washington se nechává ve svých aktivitách vůči ASEAN jednak nést vidinou začlenění do ekonomického prostoru, jednak snahou o omezení vlivu Číny.
USA a obdobně Japonsko v tomto ohledu vsadily na sjednávání dvoustranných smluv o volném obchodu. Oproti tomu Evropská unie, ve snaze neohrozit vyjednávání o další liberalizaci obchodu pod střechou Světové obchodní organizace v jihovýchodní Asii, zaspala. O dohodu o volném obchodu velice stojí, ale ráda by ji vyjednala s ASEAN jako celkem. A to se zatím nedaří. Evropské firmy to sledují se znepokojením. Zejména, když už je na místě japonská konkurence.
„Dohoda o volném obchodu nám umožní vytvoření celých výrobních sítí, ve kterých budou Japonsko a ASEAN fungovat jako jeden celek,“ konstatoval ministr obchodu země vycházejícího slunce Akira Amari po podpisu dohody, která by měla vstoupit v platnost ještě letos na podzim.
Evropská unie zatím jedná pouze s Jižní Koreou, která se k ASEAN připojuje právě díky vzorci ASEAN + 3, a to vlastně jen proto, že tam už uspěly Spojené státy a Evropané mají strach, že by Američané mohli získat až příliš mnoho konkurenčních výhod.
Přitom si Evropa při jednání s ASEAN sama klade překážky. Nechce například jednat s vojenskou juntou v Barmě (Myanmaru), jenže ASEAN považuje právě tuto zemi za řádného člena. A protože si společenství dalo do vínku zákaz vměšovat se do záležitostí jiných států, nechce evropské výhrady vůči Barmě vnímat. To se prokázalo i při posledním summitu EU – ASEAN loni v Singapuru.
Jihovýchodní Asie má navíc strach z toho, že by po uzavření dohody o volném obchodu byla zaplavena dotovanými agrárními produkty z Evropy.

Čínská politika po tsunami
Podpis dohody ČLR s Indonésií otevřel Číně cestu k obrovskému nerostnému bohatství v jihovýchodní Asii a strategickým investicím v této oblasti. Podle dohody o strategickém partnerství zvýší obě země během tří let obchodní výměnu na 20 miliard USD.
Čínští vůdcové jsou zjevně nespokojeni, že se jim nepodařilo udržet tempo předchozí iniciativy a vytvořili institucionální rámec multilaterální spolupráce. Podle vnějšího pohledu se po ničivém zemětřesení v jihovýchodní Asii politická reprezentace ČLR snažila humanitární pomocí ujistit okolní země o pozitivním efektu, který pramení z dobrých vztahů s Čínou a současně upevnit pocit tzv. asijské sounáležitosti. Vztahy zemí jihovýchodní Asie k velkému sousedovi jsou plné citlivých témat minulosti a Čína se během minulého období spíše snažila ujistit potencionální partnery o tom, že je vhodným vůdcem pro cestu do ekonomické a politické stability celého regionu. Tzv. období „po tsunami“ však ukázalo, že čínská diplomacie pracující tvrdě na budoucí integraci nebyla vůbec připravena na alternativu rozsáhlé přírodní katastrofy. A tak zatímco v oblasti intenzivně pracovali Evropané, Australané, Japonci či americká námořní pěchota, čínští představitelé se zaměřili na méně mediálně efektivní aktivity.

I přes nutné změny priorit zůstává ve vztahu ke sdružení zemí ASEAN jasným cílem čínské diplomacie vytvoření zóny volného obchodu (FTA). Čína investovala příliš mnoho do tohoto ambiciózního projektu, který je technicky nazýván ASEAN + 3. Podle něj by v horizontu 10-15 let měla vzniknout obrovská zóna s volnou výměnou zboží a kapitálu, která má zahrnovat ASEAN, Čínu, Jižní Koreu a Japonsko. Do zóny se navíc snaží protlačit Austrálie a Nový Zéland, které doufají, že konečným názvem projektu bude ASEAN + 5. Čínská diplomacie nyní rozložila práci na tomto projektu do mnoha dalších specifických iniciativ.
Vytvoření turistického fóra zemí ASEAN + 3 umožnilo Číně hostit první setkání ministrů turistiky a předložit zde plán obnovy zničených turistických oblastí. Nově vytvořené regionální skupiny se zabývají řešením rizik plynoucích z bezpečnostní situace v regionu.

Klíčová dohoda Číny se státními ropnými společnostmi
Státní ropné společnosti Filipín, Malajsie a Vietnamu podepsaly s ČLR dohodu o společném průzkumu zásob ropy a zemního plynu v oblasti. Zejména pro Vietnam, jehož bohaté ropné zdroje zatím ovládá Rusko, jsou investice do petrochemického průmyslu klíčem k budoucí prosperitě. Na závěr lze poznamenat, že čínská politika, která byla na rozdíl od ostatních zemí prakticky neviditelná, dokázala tzv. období „po tsunami“ využít nejlépe ze všech zúčastněných zemí. Srovnatelné diplomatické úspěchy zaznamenala snad jen Austrálie, která narovnala vztahy s nejdůležitější zemí ASEAN Indonésií.

Naopak finančně a mediálně aktivní Japonci a zejména Američané původně získaný potenciál tretuhodně promrhali. Jihovýchodní Asie, která se obává ekonomických propadů čínské ekonomiky či náhlých změn směnných kurzů má strach z náhlých politických změn. Přesto se zdá, že většina zemí akceptovala nevyhnutelný růst čínského vlivu v jihovýchodní Asii a bude se jej snažit využít ve svůj prospěch. Tyto země současně doufají, že dobré vztahy s USA a zejména americká vojenská přítomnost bude prvkem, který bude tuto rostoucí nerovnováhu tlumit a ponechá jim prostor k politickým manévrům. Čína si v poslední době uvědomila, že své zájmy lépe prodá, pokud se představí jako zodpovědný soused, který si je vědom politické citlivosti své ekonomické expanze. To ostatně dokazuje i v Thajsku, kde se rozhodla investovat dokonce do tamní infrastruktury – velmi složité dopravní sítě.
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.