Sobota 12. června. Svátek má Antonie.

Česko hledá cestu, jak se aktivněji zapojit do Evropské politiky sousedství (ENP)

prokupek 10.08.2011 | 17:37 0 Komentářů

Národní ekonomická rada vlády (NERV) nedávno doporučila, aby se Česká republika více zapojila do Evropské politiky sousedství. Myšlenka Evropské politiky sousedství se zrodila v souvislosti s východním rozšířením Evropské unie. Společně se zahájením přístupových rozhovorů v roce 1998 začaly vznikat v některých evropských státech politické iniciativy ve prospěch dalšího rozšíření EU směrem na východ, které si slibovaly novou strategii spolupráce s těmito zeměmi. Ještě před samotným procesem rozšíření tak vznikl v EU program spolupráce se sousedními státy, jehož hlavním principem bylo sdílení společných hodnot. Program neměl nahrazovat stávající smlouvy se středomořskými ani východoevropskými partnery, které jsou plněny v rámci zahraniční politiky EU. Jedním z hlavních důvodů vzniku Evropské politiky sousedství byly obavy starých členů z příliš rychlého rozšiřování EU a otázka její absorpční kapacity. V současné době je Evropská politika sousedství diskutovaným tématem, neboť její výsledky vyznívají dost nejednoznačně. Na jedné straně jasně formulovala, že není přípravou na členství v EU (v případě neevropských středomořských zemí byla možnost členství naprosto vyloučena), zároveň však jsou texty dokumentů příliš obecné a dají se chápat různým způsobem. Většina zemí na východě navíc dává jednoznačně najevo svůj zájem o vstup do EU, který je horlivě podporován některými současnými členy.

Co je Evropská politika sousedství?

K stanovení základních principů Evropské politiky sousedství (European Neighbourhood Policy- ENP) došlo v březnu 2003 Prohlášením Evropské komise o „Širší Evropě“ Wider Europe, v němž navrhla rámec vztahů se sousedy jižní a východní dimenze Evropské unie. V říjnu téhož roku Evropská rada tuto iniciativu schválila a doporučila k dalšímu zpracování. Od té doby se uskutečnilo množství jednání se zeměmi, s nimiž má Evropská unie uzavřeny Asociační dohody či Dohody o partnerství a spolupráci. Tato jednání měla zjistit názory zemí na společnou politiku a stanovit priority, které by posléze byly včleněny do tzv. Akčních plánů (Action Plans), jež jsou pracovními dokumenty ENP. Dalším souvisejícím dokumentem pak byla Evropská bezpečnostní strategie (European Security Strategy) z prosince 2003, která si za cíl kladla zvyšování blahobytu a posílení stability a bezpečnosti všech zúčastněných zemí.
V květnu 2004 přijala Komise strategický dokument Evropské politiky sousedství European Neighbourhood Policy Strategy Paper, v němž navrhla uplatnění pozitiv vyplývajících z rozšíření (tj. stabilitu a prosperitu) na sousedy rozšířené EU. K nim počítá na východě: Arméni, Ázerbajdžán, Bělorusko, Gruzii, Moldavsko, Ukrajinu a také Rusko, s nímž má EU již delší dobu samostatný program partnerství, a na jihu: Alžírsko, Egypt, Izrael, Jordánsko, Libanon, Maroko, Sýrii, Tunisko, a Palestinská území, vesměs země začleněné do programů EU Euro-Mediterannean Partnership (též nazývaný Barcelonský proces).

Noví členové v Evropské politice sousedství

Zahájení přístupových rozhovorů o vstupu zemí do Evropské unie v roce 1998 vyvolalo určité znepokojení na evropské politické scéně. Obavy se týkaly hlavně způsobu, jak jednat s novými sousedy, a také bezpečnosti hranic rozšířené EU. První diskuze řešily způsob předefinování vztahů EU se třemi potenciálními kandidáty na členství – Ukrajinou, Běloruskem a Moldavskem. Od roku 1998, kdy byly zahájeny přístupové rozhovory, až po přijetí Evropské politiky sousedství v letech 2003 a 2004 ovlivňovaly nové východoevropské členské státy (v té době kandidáti na členství) významným způsobem agendu Evropské unie. V případě ENP spolupracovaly s některými staršími členy, například s Velkou Británií, Švédskem nebo Německem. V současné době nadále aktivně podporují užší spolupráci s východními zeměmi a většina z nich souhlasí s německou strategií ENP Plus.
Mezi novými členskými státy vznikly čtyři kategorie zemí. Do první lze zařadit Polsko, které je hlasitým zastáncem východní dimenze ENP a podporuje návrhy britských a švédských politiků na „širší evropskou politiku“ a finské a německé vlády na zvýšení severní a východní oblasti zahraničních vztahů. Poukazují na absenci systematické politiky vůči východní Evropě. Druhou skupinu tvoří pobaltské státy, z nichž se především Litva a Estonsko před rozšířením angažovaly při definování vztahů se sousedy EU. Státy také podporují strategii „tři plus tři“ vůči zemím jižního Kavkazu.Třetí skupinu tvoří země Visegrádské čtyřky (včetně zmíněného Polska). Míra jejich angažovanosti je různá a také se v některých otázkách názorově rozcházejí. Poslední skupina je tvořena nejnovějšími členy, tedy Bulharskem a Rumunskem, které usilují o rozvoj černomořské spolupráce a rozšíření vztahů s Moldavskem.

Polsko

Z nových členských států se Polsko nejvíce angažovalo v otázce předefinování vztahů EU s evropskými sousedy. V roce 1998 při jednáních vyzval Bronislaw Geremek k vytvoření východní dimenze vnějších vztahů EU. V roce 2003 polská vláda toto prohlášení rozšířila a zveřejnila neoficiální stanovisko k Východní dimenzi. Polský návrh obsahoval tři základní myšlenky: Zaprvé požadoval uplatňovat vůči východním zemím podobnou politiku jako v případě zemí Evropsko – středomořského partnerství nebo Severní dimenze. Zadruhé argumentoval, že by vztahy s východními sousedy měly být odlišeny, mělo by dojít k rozvoji bilaterálních vztahů a byly by přijaty strategie na úrovni jednotlivých států s ohledem na situaci dané země. Politika by měla, být postavena na třech pilířích- na společenství, vládní a nevládní úrovni. Zatřetí by politika měla umožnit zemím jako Ukrajina, Moldavsko či Bělorusko připojení k EU, za předpokladu, že budou o přistoupení stát a splní všechna nutná kritéria. Rusko bylo z návrhu vyloučeno, protože narozdíl od jiných východoevropských zemí o členství neusiluje.
Přestože se myšlenka Východní dimenze na evropské úrovni neprosadila, některé prvky z polského návrhu se objevily v ENP. Polsko dále spolupracovalo s Německem na formování evropské agendy, zvláště na vztazích s Ukrajinou před a po Oranžové revoluci. I na základě těchto aktivit přijala Rada v únoru roku 2005 dokument, který definuje vztahy mezi EU a Ukrajinou (ačkoliv nesplnil polská očekávání). Dále se zde objevily otázky zjednodušení vízové povinnosti, jednání o zóně volného obchodu mezi EU a Ukrajinou, stipendijní programy pro ukrajinské studenty, výukové programy pro ukrajinské úředníky v Bruselu či koncepce Evropské univerzity ve Lvově.

Baltské země

Litva a později také Estonsko se zapojily do definování vztahů k sousedům Evropské unie. Litevský prezident Artūras Paulauskas představil deset hlavních bodů zahraniční politiky země, mimo jiné litevský požadavek, aby EU podporovala procesy demokratizace v Bělorusku a Ukrajině stejně jako na jižním Kavkaze v Gruzii, během tzv. revoluce růží, či posílení spolupráce s Polskem v otázce východní politiky. Litva také převzala iniciativu v šíření spolupráce mezi členskými zeměmi v oblasti východních politik Evropské unie, například organizovala setkání 10. října 2004 v Lucembursku, jehož se účastnili ministři zahraničních věcí ze čtyř starých a sedmi nových členských států.
Estonskou prioritou zahraniční politiky jsou vztahy s bývalými sovětskými republikami, zejména s Ukrajinou a Moldavskem, „soustřeďuje se na pomoc a poradenství v souvislosti s ekonomickými reformami, dále vede kurzy pro ukrajinské diplomaty na estonské diplomatické škole a zvlášť podporuje také Gruzii v rámci udržování solidarity s bývalými sovětskými republikami“. Patří také k jedné z prvních zemí, které se podílely na misi do Gruzie. Baltské státy nedávno navrhly strategii „tři plus tři“, která si za cíl stanovila vylepšení vztahů se zeměmi jižního Kavkazu. Strategie hodlá zlepšit spolupráci s malými postsovětskými republikami a podporovat demokratizaci a rozvoj tržního hospodářství v těchto zemích.

Země Visegrádské čtyřky

Visegrádská skupina je poměrně nesourodou skupinou v oblasti ENP. Její členové (ČR, SR, Polsko a Maďarsko) znovu obnovili spolupráci na setkání hlav států v Bratislavě v roce 1999. Společnou iniciativu projevily například v roce 2001, kdy byly předsedajícím Švédskem přizvány ke konzultacím o evropské strategii vůči Ukrajině. I těmto zemím se podařilo předat v návrzích několik svých zkušeností z přistoupení k EU, ale ne vždy se jim podařilo dosáhnout i vzájemné dohody. Po již zmíněném Polsku je nejvíce aktivním státem Slovensko, které plně podporuje perspektivu východní dimenze ENP a od roku 2001 bylo k tomu tématu množství konferencí. V současné době se zaměřuje především na pomoc a spolupráci s Ukrajinou (budování institucí občanské společnosti, infrastruktury, ochrana životního prostředí) a Běloruskem (vytvoření demokratických institucí a trhu, infrastruktury, ochrana životního prostředí, podpora v zemědělství).
Maďarská účast v ENP je motivována programem ochrany maďarských menšin žijících v zahraničí, který byl jednou z hlavních priorit už při vstupu země do EU. Jedním z příspěvků ENP je tzv. Nyíregyházská iniciativa“, která byla zahájena v říjnu roku 2003 a týká se přeshraniční spolupráce s Ukrajinou. Cílem je posilování vztahů a spolupráce v různých oblastech, například podpora pracovních kontaktů v oblasti vzdělání, ochrany životního prostředí, dětských a studentských výměnných programů a speciální školení a přeškolování místních úředníků atd. K dalším zájmům Maďarska patří konsolidace a stabilizace Balkánu.
Pokud jde o Českou republiku, jedná se o jediný nový členský stát, který přímo nesousedí s nečlenským státem EU. Česká strategie ohledně ENP začala vznikat v roce 2006 a byla projednávána na vládní úrovni.

Bulharsko a Rumunsko

Vstupem Rumunska a Bulharska vznikla pro EU nová výzva, především v oblasti Černomořské dimenze, neboť obě země budou díky své geografické (v blízkosti nestabilního Středního východu) poloze hrát významnou roli pro její celkovou zahraniční politiku. Bulharská vláda podporuje spolupráci především se zeměmi jižního Kavkazu. Rumunsko se vyjádřilo k podpoře strategie ENP Plus a také k rozšířené spolupráci s Moldavskem. Obrovské množství Moldavanů má dvojí občanství- moldavské a rumunské- a vzniká tak problém, jemuž bude muset EU čelit: několik tisíc evropských (rumunských) občanů, kteří žijí mimo hranice Unie v sousední zemi, která nemá příliš nadějné vyhlídky na členství.

Česká republika a její vztah k ENP

Česká republika je jediným z nových členů EU, který přímo nesousedí s nečlenskou zemí, od čehož se částečně odvíjí její politika. Velmi důležitým faktorem je také skutečnost, že po rozpadu komunistického bloku a především pak v devadesátých letech nebyla ČR v oblasti východní Evropy aktivní a spíše se snažila od východoevropského prostoru distancovat. Cílem české diplomacie bylo co největší rozvolnění- zasadila se například o rozpuštění Varšavské smlouvy nebo Rady vzájemné hospodářské pomoci. Po roce 1993 se hlavní myšlenkou stal „návrat do Evropy“, jenž byl vnímám jako začlenění se do západoevropských struktur, především Severoatlantické aliance a Evropské unie.
Ke změně došlo až po roce 2000. Na jedné straně se ruská zahraniční politika vedení Vladimírem Putinem přiklonila k pragmatické myšlence, což se projevilo v jejím zájmu o střední Evropu. Rusko začalo také jednat o některých nedořešených otázkách, jako jsou například jeho finanční závazky vůči ČR. Kromě toho se blížícím rozšířením EU objevila řada nových témat (např. vízový režim, dvoustranný obchod). Česká republika samozřejmě reagovala na nové podmínky, ovšem její postoj k východoevropské oblasti byl ovlivněn několika negativními faktory.
Prvním bylo negativní vnímání východní Evropy nejen českou veřejností, pro kterou tato oblast stále zůstávala ekvivalentem Ruska. To navíc vystupovalo proti rozšíření NATO, jehož se ČR chtěla stát součástí. Druhým faktorem byla snaha v co nejkratší době podřídit všechny aktivity jedinému cíli- členství v Evropské Unii. Třetím faktorem pak byla prioritní orientace české diplomacie na Balkán, především podpora Chorvatska, Srbska a Černé Hory a snaha o překonání důsledků války a směřování do EU, které však do ENP nepatří.
Narozdíl od jiných zemí se ČR do ENP zapojila poměrně pozdě, k posunu v české zahraniční politice dochází až po vstupu do EU a především v posledních dvou letech, kdy se česká diplomacie aktivně podílí na formování ENP. Dosáhla tří důležitých prvků své východní politiky: specializace, geografického zacílení a mnohostranné podpory. Rozšíření spolupráce ve východní dimenzi je navíc jedním z cílů české diplomacie v období jejího předsednictví v EU v roce 2009.
Pokud jde o specializaci, soustřeďuje se česká diplomacie na demokratizaci a s ní související problematiku lidských práv. V roce 2004 byla Ministerstvem zahraničních věcí zřízeno zvláštní oddělení pro transformační spolupráci, doprovázené přesným geografickým vymezením české východní politiky. Česká bilaterální pomoc východním zemím ENP se v posledních letech výrazně zvýšila. Zaměřuje se především na Ukrajinu a Moldavsko, podstatnou část získává také Bělorusko a Gruzie. ČR iniciuje debaty v rámci EU o krocích vůči Bělorusku a také se angažovala v otázce řešení konfliktu v Podněsteří v Moldavsku.
Velký význam mají české návrhy na multilaterální úrovni v rámci EU. Česká republika je angažována ve skupině „podobně smýšlejících“ zemí, která se snaží o další vyzdvižení ENP v celé EU. Za úspěch je považován nedávný non-paper o východní politice EU v rámci Visegrádské čtyřky, který získal v pozměněné formě podporu ostatních členů a mohl by se stát základem pro českou roli v ENP do budoucna (Kratochvíl, Tulmets: 2007). Evropské sousedství je také jednou ze tří hlavních priorit české zahraniční politiky. Podle A. Vondry se jedná v první řadě o oblast Balkánu a východní Evropy, což jsou teritoria, v nichž má Česká republika významné historické vazby a také výrazné ekonomické zájmy, neboť tyto země jsou hlavním investičním cílem českých podnikatelských subjektů (Vondra: 2006).

Možná budoucí role ČR v ENP

Pozice České republiky je odlišná od pozic ostatních zemí Visegrádské čtyřky, což způsobuje právě vzdálenost a nepřímý kontakt s nečlenskými zeměmi. Záležitosti, jako je přeshraniční spolupráce, nelegální migrace a další pak nejsou pro ČR příliš důležité. Na druhou stranu však existují problémy, které česká diplomacie zdůrazňuje, jako je například migrační politika. Ta je prioritní i proto, že Ukrajinci jsou jednou z nejvýraznějších cizineckých komunit v České republice. Ministerstvo zahraničních věcí dále aktivně podporuje strategii ENP Plus. Spornou oblastí je však energetická politika. V níž se ČR zatím nerozhodla, zda podpoří Německo či Polsko.
V rámci Visegrádské čtyřky se objevují pokusy o nalezení společného konsenzu, který je však v některých otázkách téměř nepřijatelný. V budoucnu by se proto ČR měla zaměřit na oblasti, v nichž se s partnery z V4 víceméně shodne, což je například otázka dalšího uvolňování vízové povinnosti s východními sousedy. Klíčovým bodem zůstává východní dimenze ENP a spolupráce s Ukrajinou, Moldavskem a Běloruskem.
Východní dimenze je nejdůležitější oblastí ENP, v níž se rozhodne o jejím úspěchu či selhání. Zde musí EU najít způsob, jak se vypořádat s problematickým, ale zároveň strategickým partnerem, jímž je Ruská Federace. Kromě toho v partnerských státech zůstávají nevyřešené konflikty, které tak brzdí možnost jejich vstupu do EU. Řešení se však neobejde bez ruské účasti, které v tomto směru logicky neprojevuje příliš aktivity, neboť stávající situace je pro něj daleko výhodnější než budoucí začlenění partnerských států do „západních“ struktur.
Je zřejmé, že nové členské státy obecně projevují zájem na zlepšení vztahů s východoevropskými sousedy EU, v praxi se však objevují určité nedostatky, např. s koordinací zahraniční politiky. Státy se tak dost často soustředí pouze na některé země (Ukrajina, Gruzie a Moldavsko). Na druhé straně však existuje poměrně jasná shoda ohledně strategie ENP Plus, která by mohla pomoci zlepšit spolupráci a vyřešit některé otázky, v první řadě problematiku energetické politiky nebo vízové povinnosti. V tomto směru mělo klíčovou roli mohlo sehrát české předsednictví v EU v roce 2009, ale nesehrálo se známých politických důvodů (rozepře na domácí scéně, pád vlády…). A tak nyní proevropští ekonomové hodně spoléhají na předsednictví Polska v EU, které si východní dimenzi ENP vytyčilo jako jeden z hlavních cílů.
Ing. Václav Prokůpek, Ph.D.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.