Jednou z variant řešení je, že by Řekové přinesly všechna svá eura do bank, kde by jim byly vyměněny za starou „dobrou“ drachmu. Banky by pak všechny tyto eura daly řecké vládě a ta by jimi splatila své dluhy. Ovšem to naráží na jeden velký problém. A to jak „donutit“ všechny lidi odevzdat svá eura a co udělat s aktivy domácností, které jsou dominovány v euru? Mohlo by se stát, že mnoho hotovosti bude „zašito“ do slamníku. Navíc by toto řešení vyžadovalo rychlou akci ze strany státu a bank, což zejména u prvně jmenovaného může být neřešitelný problém.
Co se stane v případě, že Řekové odmítnou vyměnit své eura za drachmu, protože její hodnota bude dramaticky klesat? Bilance řeckého státního účtu není žádným tajemstvím, stejně jako vysoká míra inflace při přechodu na drachmu. Proto, aby se zamezilo případnému odlivu eur ze země, je třeba, jak již bylo popsáno výše, rychlé reakce.
Při nucené přeměně eur na drachmu by se jistě mnoho lidí snažilo vyvést svá eura do zahraničí. Tomu by se dalo zamezit např. tím, že každý vývoz kapitálu by byl pokutován ve stejné či dvojnásobné hodnotě, přesně podle Machiavelliho doporučení. Od roku 2009 bylo, dle odhadů Mezinárodního měnového fondu, ze země vyvezeno asi 30 % kapitálu.
A co je možná ještě horší, takové řešení přináší velký problém s nastavením směnného kurzu mezi eurem a drachmou. V silně levicově orientovaném Řecku by nastavení tohoto kurzu mohlo být podobné měnové reformě (r. 1953) v tehdejším Československu. Podle některých ohlasů by naopak nastavení kurzu mohlo být velmi jednoduché.
Pod pláštíkem krize by došlo k omezení občasných svobod a volného trhu, banky, včetně doposud nezávislé centrální banky – by podléhaly státu. To je sen mnoha politiků. Banky by všechna vybrané eura okamžitě předaly vládě, a pak by byly závislé pouze na libovůli vlády a dodání likvidity ze strany centrální banky, zda přežijí. Jinými slovy řečeno, dělaly by, co by se vládě líbilo (tato situace značně připomíná devadesátá léta v ČR). Ironií je, že v podstatě zbankrotovaný, stát by na svá bedra převzal kontrolu a „záruku“ záchrany bank.
REKLAMA
Centrální banka, na popud politiků, by byla nucena (což se v určité míře děje už nyní) tisknout stále nové peníze na zaplacení dluhů. To by dopadlo především na držitele drachmy a z mezinárodního pohledu by byla drachma na nějaký čas naprosto bezcennou měnou.
Slabinou tohoto řešení rovněž je, že vystoupení z eurozóny doposud evropské právo neumožňuje, resp. nemá pro takový krok nastavené mechanismy.
Druhou možností je zaplacení všech (nebo alespoň těch, co jdou) řeckých dluhů. Plné splacení dluhů však vzhledem k výši řeckého zadlužení není možné. To si asi uvědomuje každý trochu soudný investor. Řecký dluh v eurech je větší než objem nově restrukturalizovaných dluhopisů vydaných soukromým držitelům předchozích dluhopisů.
Co však může Řecko dělat, aby se vyhnulo osudu Argentiny? Moc na výběr nemá. Může začít prodávat svá aktiva či najít u svého pobřeží vydatná naleziště nerostného bohatství. Jednou z možností je znárodnění, pod apelem vlasteneckého cítění, soukromých aktiv Řeků.
REKLAMA
V případě vystoupení Řecka z eurozóny by jej velmi brzy následovaly další země. V podstatě se čeká jen na uvolnění prvního kamínku a mozaika se rozsype. Jaké kroky by měly být proto učiněny?
Podle analytiků japonské banky Nomura by v první řadě měla být právní právní forma aktiv a závazků denominovaných v euru převedena z evropského práva do domácího či mezinárodního a mělo by v ní být počítáno s rozpadem eurozóny. Dále by měla být definována nová společná evropská společná měnová jednotka (ECU-2), do níž by měly být převedeny všechny aktiva a závazky v současnosti vedené v euru. Součástí měnového trhu (forexu) by mělo být místo eura nově vzniklé ECU-2 a rovněž by měnový trh měl počítat s možným vznikem nových regionálních měn. V ruku, v ruce by měl být vytvořen nový regulatorní rámec uvnitř eurozóny, který by byl připraven na rozpad eurozóny.
Co na tom, že až na poslední odstavec se jedná o nápad jedenáctiletého holandského kluka? Vždyť podobným způsobem přemýšlí řada „renomovaných“ ekonomů a mnoho politiků by takový plán jen uvítalo.
