CZK/€ 25.320 +0,18%

CZK/$ 23.408 +0,56%

CZK/£ 29.523 +0,28%

CZK/CHF 25.813 +0,21%

Text: Luboš Smrčka

10. 01. 2013

4 komentáře

Už není čas. Umíráme, skutečně umíráme

 


 

Oblíbenou představou je, že konec je neodvratný a Evropa vyklidí v historicky krátké době pozici ekonomicky nejvýkonnějšího a zároveň sociálně „spravedlivého“ kontinentu. Ponechme stranou polemiku, zda je větším tahounem světa Evropa nebo Spojené státy nebo Čína a asijské ekonomiky – spokojme se s tím, že Evropa dokázala do jisté míry sladit růst se značnou dávkou sociálního zajištění, v tomto směru je jistě první ve světovém měřítku.

Nemá příliš smyslu připomínat, k čemu to vedlo. Drastické zadlužení evropských zemí je neudržitelné, zároveň náš kontinent tíží vysoké sociální výdaje, extrémně drahé (a výkonné) zdravotnictví, jehož náklady velmi rychle rostou, neúměrné náklady práce a vysoké daně, což všechno snižuje konkurenční schopnost. A právě proto vidí mnozí situaci beznadějně. Jinými slovy říkají, že Evropané nejsou připraveni pochopit, že konec jejich způsobu života je za dveřmi a jediný způsob, jak si ho uchovat, je významnou část z něj obětovat.

Ve skutečnosti není potíž v tom, že by Evropané nebyli schopni pochopit realitu. V Evropě je ale pouze málo politiků, kteří jsou ochotni říkat lidem nepříjemné věci do očí a zároveň prosazovat skutečná řešení, skutečné reformy, skutečné změny.

Nedávno jsem zde napsal článek s titulkem Dlouhé strašení Řeckem končí Řeckem.  Zjednodušeně byl o tom, že česká vláda tvrdí, jak se vydala cestou směrem od dluhové krize, ale ve skutečnosti se stále a soustavně blížíme právě něčemu, co by mohlo připomínat dluhovou krizi. Několik čtenářů mi vyčetlo (alespoň tak bych to bral), že nenabízím východisko. Pokusím se o něj.

Jako příklad si vezmu vládní projekt úspory 12 miliard korun ve výdajích na fungování samotného státu – tedy nikoliv úspor v důchodech či v sociálním systému, ale 12 miliard uspořených na nákladech vlády a dalších institucí. Plán byl vyhlášen celkem dávno a týkalo se ho několik tiskových konferencí, kde byly dokonce jmenovány úřady, které je možné zrušit nebo transformovat.

REKLAMA

V poslední verzi příslušného materiálu se ale objevují úspory daleko menší – 7,7 miliardy korun a to z nemalé části jde o úspory pouze jednorázové. Přičemž mnoho z nich ani není snížením nákladů v pravém smyslu slova, ale převodem jedné činnosti z bodu A do jinak nazvané činnosti v bodě B, popřípadě prodejem státního majetku. Příjem z tohoto prodeje pak jednorázově sníží náklady státu na činnost jeho rozvětvených institucí. V dalších letech by se však náklady vrátily někam k původní výši a majetek by již nebyl.

Otázkou je, zda nám vládne byrokracie nebo vláda. Otázkou je, zda má vláda opravdu zájem směřovat k malému, levnému státu. My totiž platíme miliardy, a to nikoliv nějakých 12 miliard korun, ale spíše desítky miliard ročně za projekty a instituce, které nepotřebujeme. Především ale stát vykonává ohromnou sumu činností, které po něm nikdo nechce. A je slabý tam, kde má být silný.

Regulujeme mnoho oblastí lidské činnosti, mnoho oblastí podnikání. Pokud však někdo regulaci porušuje, nejsme schopni ho vypátrat a adekvátně potrestat. Máme obří aparát kontroly potravin a všeho okolo včetně stravy na dětských táborech. Když ale někdo málem umře po zkažených potravinách, náš represivní systém neumí adekvátně zasáhnout a odškodnění oběti z prostředků viníka je nejisté. Kdybychom měli přesně definovanou hmotnou a trestní odpovědnost v podobných případech, průběžné náklady na kontrolu by mohly být daleko nižší.

K čemu mi je, že kontroloři převažují maso a měří objem načepovaného piva? Pokud nejsem jako zákazník spokojený, mám jídlo nebo pivo vrátit, když mne někdo chce ošidit na účtu, je to přece můj problém, že se nechám.

REKLAMA

Z jiného soudku – v této zemi máme největší počet kilometrů kolejí a největší počet železničních přejezdů na tisíc obyvatel na světě. Udržování tratí, po kterých jezdí čtyři výletní vláčky za rok nebo na kterých je provoz zcela marginální, stojí stovky milionů, a pokud bychom s rušením v podstatě zbytečných tratí jenom trochu pohnuli, tak ušetříme rovnou několik miliard. A to ani nemluvím o slavném Vojenském vlečkovém úřadu. Nebo o Drážní inspekci.

Každá taková instituce si dokáže najít tisíc důvodů, proč musí existovat a proč je sto, pět set nebo tisíc milionů (alias miliardu) na její provoz bezpodmínečně potřeba udržet v rozpočtu. Jinak by se totiž zhroutil svět. Není to pravda, tedy je to lež.

Cesta Evropy z pasti ztráty konkurenční schopnosti začíná u přehodnocení role státu. Potřebujeme stát zmenšit, omezit jeho působnost. Tam, odkud odejde, musí vládnout zákon – lepší než tisíc kontrolorů je jasná legislativa, která za vážné pochybení ukládá adekvátně vážný hmotný trest a případně i trest omezení svobody. A potřebujeme silný stát tam, kde má prosadit vládu zákona. Tam musí být urputný a nesmlouvavý. Takový stát je pak levný a důvěryhodný.

Pokud se nedokážeme vrátit ke státu, který bude mít důvěru občanů, pak naše umírání opravdu skončí ekonomickou smrtí nikoliv za tisíc let, ale během historicky krátké doby. Jedním z hlavních problémů Evropy totiž je, že Evropané svým státům přestali věřit, přestali je mít rádi, přestali je mít v úctě – a začali na ně spoléhat. To je perverzní situace.

Loading

Vstoupit do diskuze 4 komentáře

Zdroj a více informací: CII750.cz


Související články

Komentář: Šílenství měnové politiky

Současná měnověpolitická „sezóna“ začala v roce 2022, kdy centrální bankéři v západních vyspělých ekonomikách začali zvyšovat sazby, aby bojovali proti inflaci. Trvalo jim několik let, než se dostali tam, kde jsou dnes. Zda bylo jejich úsilí úspěšné, nám pravděpodobně napoví několik příštích měsíců a další období.

Text: Redakce

Foto: Shutterstock

18. 03. 2024

Analýza: Zpátky do reality – pravidelný příjem v roce 2024

Investování za účelem dosažení pravidelného příjmu se oproti předpandemické době nízkých úrokových sazeb a kvantitativního uvolňování radikálně změnilo. Poprvé po mnoha letech může být úrok na peněžním vkladu lákavou alternativou. „Uložení“ peněz v ultradefenzivní hotovosti však obnáší vlastní rizika a nenabízí žádnou příležitost ke kapitálovému zhodnocení. Rok […]

Text: Redakce

Foto: Shutterstock

14. 03. 2024


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • Bedja

    21 ledna, 2013

    Krize neni a nebude. Je nám roku od roku stále lépe. Pokud nehledáme práci v Řecku ani Španělsku. Česká země si však zachová pověst země hloupých lidí, pokud bude zase zvolen prezident bolševík. Autor by se neměl snažit stát nový prorok krachu a krize, protože takových lidí je moc a ti maji tu krizi v Řecku, Španělsku a v USA na svědomí. Nebot strašení s krizí je objednáno od spekulantů na pokles akcií bank a tim ta krize bank Británie a USA vznikla. Nemohly si sehnat kapitál z burzy, protože jejich akcie klesly pod dolar a peníze jim musel půjčit stát.

    Odpovědět

  • vasek

    21 ledna, 2013

    Bože do koho si to dal duši?? Do barana

    Odpovědět

  • Stas

    21 ledna, 2013

    Autor ma pravdu v otázce role státu. Ale je to jen dilci cast zmeny ekonomiky. Ta nejdulezitejsi je, zmena cash flow z Ponziho schematu na narodohospodarskou!

    Odpovědět

  • Michal Rusek

    21 ledna, 2013

    V okamžiku, kdy pochopíme, že veškeré sociální výdaje jsou kolem 40 mld. ročně (nepočítáme-li důchody), a že korupce ubrala již v roce 1994 kolem 60 mld. a v současné době to je na 150–200 mld. z rozpočtu, ptám se, proč má být na vině sociální stát a „líná Evropa“? Proč se nemluví více o korupci a o reálných možnotech – za pomoci Internetu – jak korupci omezit? Více viz graf zde: http://www.evropsky-rozhled.eu/proc-jit-k-volbam-a-nezvolit-karla-ani-milose/

    Odpovědět