Státní schizofrenie v podobě IŽP

Investiční životní pojištění. Produkt vyvolávající v odborných kruzích emoce. Je špatný, nebo dobrý? Těžko říci. Ani stát v tom nemá jasno. Na jedné straně se snaží jeho prodej omezit. A z druhé strany ho vychvaluje jako výborný spořící nástroj na penzi.

Není nad to, když má jeden jasno. Člověk pak ví, na čem je. Klasickou ukázkou je investiční životní pojištění. Jeho prodej se snaží ministerstvo financí omezit v rámci novely zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Důvod? Investiční životní pojištění je prodáváno příliš – a špatně.

Důvodem pro „přílišný“ prodej jsou podle ministerstva příliš vysoké provize. Díky nim se investiční životní pojištění prodává i lidem, pro které není vhodné. A je drahé. Náklady IŽP tak navrhuje omezit. Pojišťovací lobby je ale očividně silnější než lobby finančních zprostředkovatelů, a tak se omezení netýká nákladů, ale pouze jejich části – provizí. Jenže motiv a argument k prodeji rezervotvorných životních pojistek vychází ze samotného státu!

Stát (rozumějte „politici“) chce, aby si lidé spořili na stáří. A tak podporuje dlouhodobé spoření v penzijních fondech a – v životních pojišťovnách. Proč se najednou diví, že se zprostředkovatelé chopí příležitostí a u klientů argumentují: „Podívejte, životní pojistka je výborné spoření na stáří. Vždyť ji jako takovou podporuje i stát. To je skoro, jako kdyby za pojištění převzal garanci. Je to vedle penzijního připojištění jediný vhodný produkt na spoření na stáří.“

Kdo umí počítat a nechce klienty klamat, k uvedené argumentaci se nepřiklání. Naopak. Ví, že je mnohem více vhodnějších produktů i pro širokou veřejnost, které umožní naspořit na penzi levněji, bezpečněji a v konečném důsledku též daňově výhodněji. Jak to tak vypadá, ví to všichni, kromě státu (rozumějte „politiků“). Politici ostatně vždycky raději počítali volební preference a hlasy u voleb než cokoli jiného. Nebo že by to věděli i oni, jen to nechtějí vidět?

Vrcholní politici buď podléhají lobby (což by svým voličům nepřiznali), nebo trpí fatální finanční negramotností. Jinak by Petr Nečas na podzim nemohl v reakci na návrh Miroslava Kalouska na zrušení výjimek v podobě daňových úlev prohlásit: "Budeme diskutovat o odstranění všech výjimek. Žádná není tabu - s výjimkou položek určených na zabezpečení dětí a důchodu."

Tabu se tak stal příspěvek na penzijní připojištění a zároveň daňové úlevy penzijního připojištění a rezervotvorných životních pojistek. To, že současný systém penzijního připojištění s jeho omezeními je nevhodný pro dlouhodobé spoření, s nonšalancí politici s nonšalancí přehlížejí. Hlavně musí být vše 100% garantováno – a pokud možno tak, aby to v lidech udržovalo iluzi státní garance, která se pochopitelně nekoná, což ale „běžný občan“ neví.

A životní pojistka jako forma spoření na penzi? Mezi kvalifikovanými finančními poradci se o této možnosti už ani nehovoří. Když „investičko“, tak především na krytí rizik… pokud není výhodnější „rizikovka“ nebo finanční poradce nepotřebuje jíst. Na pořadu dne diskusí o etice finančního poradenství již není fakt, že IŽP na spoření je „zlodějina“ či „krádež za bílého dne“, ale zda je a za jakých okolností nechat klienta předplatit poplatky u pravidelných investic do podílových fondů. Diskuse stejně ostrá jako předchozí, jen o úroveň výše – blíže k proklientskému přístupu.

Stát daňové úlevy pro klienty nevýhodných „dlouhodobých spořicích produktů“ zřejmě nezruší. Je to politicky neprůchodné. Přeci stát musí podporovat spoření na stáří! A tak jaksi „přes ruku“ omezuje distribuci. Z pohledu pozorovatele tak připomíná člověka postiženého bulimií, který se jednou rukou cpe a druhou si strká do krku, aby nepřibral.