Restituce církví: Nebrat si příklad u USA

Horkým tématem posledních dnů jsou církevní restituce. Jde o politicky ožehavé téma, navíc se zde „hraje“ o velké peníze. Neustále se řeší, zda si to církev (v debatách velmi zjednodušovaná na katolickou) zaslouží. V žádném případě bychom si ale neměli brát příklad z USA.

Množí se hlasy, že církve mají dostat příliš majetku a prostředků, a že mají dokázat původ jeho nabytí, případně, že jej stejně ukradly. Na druhou stranu obhájci narovnání vztahů s církvemi hovoří o nápravě historické křivdy a o výtěžku ze spravovaného majetku, který budou církve odvádět státu ve formě daní.

V České republice nemáme příliš zkušeností s tím, jak církve spravují svěřený majetek. Přeci jen pamětníci toho, když církve na území ČR (Československa) vlastnily či spravovaly majetek, již většinou nežijí. Ovšem existují země, kde správa majetku pod kuratelou církví je značně rozšířena. I když tyto země mají různé tradice a uspořádání, můžeme nám to něco napovědět o tom, jak církve spravují majetek. Pro zjednodušení se podíváme na tu v tuzemsku nejrozšířenější – tedy katolickou .

Nejvíce je asi katolická církev, alespoň pokud jde o dobročinnost (zejména pomoc chudým), vidět v USA. Proč právě americká katolická církev? Objem jejího majetku totiž může dosahovat až 60 % celosvětového bohatství této instituce. Naprosto vše, od oprav baziliky sv. Petra v Římě po církevní obdobu americké vojenské akademie West Point, stojí z velké části na amerických penězích. Na její školy a nemocnice spoléhají miliony lidí.

Ovšem kromě pomoci bližnímu panuje v oblasti financí v americké katolické církvi velký nepořádek, tedy podle zjištění časopisu The Economist. Ten popisuje svérázné zacházení s financemi a podivné obchodní praktiky, které by v každé jiné veřejné instituci (myšleno v USA) vedly k rozsáhlým obměnám zodpovědných činitelů.

Vzhledem ke složitosti hospodaření církve se v jejích financích objevují značné nesrovnalosti, navíc se některé její orgány pouštěly do prapodivných finančních operací. Mezi takové můžeme řadit „odklánění“ prostředků dárců či jejich využití na jiné účely. Co je zarážející, ignorovali oprávněné nároky věřitelů. Je nutno podotknout, že se nikdo nestává knězem, mnichem či jeptiškou, aby pak strávil profesní život jako finanční manažer. Část zmatků s penězi je tedy možné připsat na vrub nekompetenci.

Zamlžený velký majetek

Katolická církev v USA nespravuje zrovna malé množství peněz. Podle odhadů The Economist se roční výdaje církve a subjektů, které vlastní, pohybovaly v roce 2010 na úrovni 170 mld. USD. Přičemž zhruba 57 % z této částky byla použita na provoz sítě zdravotní péče, 28 % šlo na provoz škol a jen 6 % spolykal každodenní provoz farností a diecézí. Katolické instituce patří k největším zaměstnavatelům, neboť jen v USA zaměstnávají přes milion lidí.

Pro srovnání příjmy General Electric byly v roce 2010 150 mld. USD a řetězec Walmart zaměstnával asi dva miliony lidí.

Ovšem původ peněz je poněkud nejasný, a to zejména proto, že církev sama tyto údaje nezveřejňuje. S jistotou lze říci, že část prostředků pochází od věřících, podle některých neoficiálních odhadů se příspěvky amerických věřících pohybují v průměru na úrovni 10 USD týdně. Když vezmeme v úvahu, že pravidelně navštěvuje bohoslužby asi třetina věřících, dostaneme se k celkové částce vybrané na příspěvcích na 13 mld. USD.

Dále jsou zde výnosy z investic, např. Konference katolických biskupů v USA a kardinál-arcibiskup New Yorku jsou největším vlastníkem půdy na Manhattanu. Další zdroje příjmů představují místní a federální úřady, které za pacienty katolických nemocnic hradí státní zdravotní pojištění. Rovněž tyto úřady hradí náklady na vzdělávání v katolických školách a poskytují půjčky studentům navštěvujících katolické univerzity.

Nedostatek peněz

I když katolická církev hospodaří s množstvím peněz, muselo 8 jejich diecézí v USA během posledních osmi let vyhlásit bankrot, přičemž mnoha dalším hrozí bankrot. Důvodů bylo několik. Jedním z nich je i výplata odškodného za sexuální obtěžování a snížení objemu darů od věřících až o 20 %.

Některé z diecézí jsou na tom tak špatně, že dokonce „musely vyplenit“ účty, na nichž byly uloženy prostředky na penze kněží (kněží dostávají penze od diecézních nadací, nikoli od standardních penzijních fondů). Tyto prostředky byly použity různě, od zaplacení odškodného přes nestandardní obchody, až po spotřebování na provoz.

Odluka církve od státu

Jedním z argumentů pro církevní restituce v ČR je odluka církve od státu. Ovšem neměla by být provedena dle „vzoru“ z USA. Tam totiž odluka znamená, že náboženské skupiny nejsou povinné podávat daňové přiznání, ani oznamovat základní skutečnosti o svém financování.

Je však docela možné, že církevní finance na tom nejsou zase tak zle, jak by se mohlo z výše uvedeného zdát. Bohužel však důkazy zodpovědnějšího řízení ve zbytku církve, alespoň v USA, nejsou, aby pomohly zmírnit obavy.

Situace v USA nám může sloužit jako příklad toho, jak by církev v tuzemsku neměla při správě peněz postupovat. Velmi lehce by se pak mohlo stát, že by potom opět přešla pod křídla státu (či se o to snažila), ale již bez majetku, který ji byl v restituci navrácen.