Na jedné straně bezesporu narůstající příjmové rozdíly – ať už berete jako hlavní důvod globalizaci, ostřejší konkurenci strojů a počítačů anebo špatný přístup velké části populace ke vzdělání nebo zdravotnictví. Za druhé, rostoucí rozdíly v majetku samy o sobě vytváří pro hrstku vybraných takové investiční příležitosti ke zbohatnutí, které zbytek populace jednoduše nemá. Konzervativní deník Wall Street Journal před pár lety napsal, že majetkové rozdíly v USA se po krizi prohloubily, protože chudí na rozdíl od bohatých špatně zainvestovali. Ano, ale je to možná lehce cynické, vyčítat nejchudší části americké populace, která buď o práci přišla, nebo se o ní strachovala, že dostatečně neinvestovala a v pravý čas neskupovala podhodnocená aktiva.
Narůstající majetkové a příjmové rozdíly do velké míry také vysvětlují to, čím v posledních letech prochází Čína. Dlouhodobá snaha nahradit vývozní orientaci domácí poptávkou naráží na jeden problém – v Číně s raketovým růstem také raketově narostly příjmové rozdíly. I proto domácí spotřeba zatím netvoří velkou část HDP a hospodářský růst v uplynulých letech táhly, namísto vyčerpaných vývozů, úvěry nabuzené investice (necelých 50 % HDP). Dnes se bohužel ukazuje, že řada investic se nevrátí, protože jim k úspěchu na konci chybí právě silnější finální poptávka čínských domácností. Co je výsledkem – zpomalující růst a narůstající dluh – zadlužení čínských podniků a domácností se podle posledních odhadů vyšplhalo ke 260 % HDP. Podobně jako v USA před hypotéční krizí tak i v Číně dnes jednoduše rozevírají se příjmové nůžky vedou k nárůstu zadlužení.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Poštovní spořitelny
