Proč se nedaří řídit růst spotřebitelských cen?

Funguje cílování inflace? Lze skutečně z centra ovlivňovat, aby ceny rostly nebo klesaly, aniž by toho bylo dosahováno mocí zákonodárnou nebo výkonnou? Může se v době útlumu dařit ceny spotřebitelského koše cíleně zvýšit, aniž by vznikaly náklady, které bude muset někdo zaplatit?

Představa "řízeného" růstu spotřebitelských cen aneb cílování inflace

Centrální banka, tedy úřad stojící v čele centralizovaného bankovního systému, usiluje o realizaci měnové politiky a správu měny. Moderním prvkem takové měnové politiky se stalo tzv. "cílování inflace". Je-li cílována inflace, představitelé centrální banky s jedinečnými pravomocemi se snaží, aby cenová inflace měřená spotřebitelským košem dosahovala kladných hodnot. Laicky řečeno: dokud ceny daného košíku zboží a služeb každoročně rozumným tempem rostou, pak je dobře. Pokud naopak začnou tyto ceny klesat, pak je špatně a nastupuje strašák deflace.

Je-li cílována inflace, pak se centrální banka snaží o dosažení stavu, kdy cenová hladina každoročně poroste o stanovený cíl. Centrální bankéři ve své měnové politice hledají opatření, aby ceny neklesaly, aby rostly nevelkým tempem, které nebude představovat zásadní problém. Taková opatření mohou mít podobu tradičních nástrojů (repo operace, stanovení úrokových sazeb), tak podobu nástrojů netradičních (kvantitativní uvolňování a přímé půjčování nově emitovaných peněz).

Předpokladem cílování inflace je představa, že zásahy centrální banky dokáží ovlivnit budoucí růst či pokles cenové hladiny žádoucím směrem. Inflačním cílem České národní banky jsou aktuálně 3%, přičemž zde existuje tolerance jednoho procentního bodu oběma směry. Možná právě proto, že se úsilí centrálních bankéřů o cílování inflace v intervalu od dvou do čtyř procent aktuálně nedaří, byl inflační cíl od roku 2010 přehodnocen na 2 %.

Problémy v době, kdy neviditelná ruka trhu naznačuje, že ceny mají klesat

K tomu, aby byl stanovený inflační cíl dosažen, používá centrální banka měnovou politiku. Aktuální měnová politika pak vychází z inflační prognózy a výhledu ekonomiky na následujících dvanáct až osmnáct měsíců. V dobách, kdy maloobchodní tržby klesají, index průmyslových i spotřebitelských cen poukazuje na pokles cenové hladiny, zakázky jsou nejisté a všichni v ekonomice mají tendenci šetřit, výhled poukazuje na pokles cenové inflace. Při rozboru takové situace by vyučující v základním kurzu ekonomie konstatoval, že „klesá-li poptávka a kapacity jsou nevyužité (ceteris paribus[1]), pak mají ceny tendenci klesat“.

Úřad centrální banky cílující inflaci v takové situaci zasahuje a snaží se udělat něco pro to, aby lidé začali opět utrácet, aby ceny začaly opět růst, aby byl inflační cíl dosažen. Dopady takových zásahů mohou být skryté, ovlivněn může být měnový kurz, kupní síla měny i dění na finančních a jiných trzích.

Základní představa dopadů uvolněné měnové politiky je taková, že v situaci kdy centrální banka sníží úrokové sazby, může bankovní systém levněji půjčovat.  Do ekonomiky se tak mohou dostat nové úvěrové peníze podporující oživení a v konečném důsledku i z pohledu cílování inflace kýžený vzrůst cen.

Komplikací celé situace je, že růst nebo pokles cenové hladiny závisí na mnoha okolnostech, z nichž mnohé nejsou pod kontrolou. Je těžké přesvědčit někoho, kdo se obává budoucnosti, aby více utrácel, a dosáhnout tak toho, aby peníze rychleji obíhaly. Nelze přimět podnikatele, kteří se obávají o budoucí zakázky a žijí v nebývalé nejistotě, aby si vzali další úvěry a přispěli tak ke zvýšení množství peněz, růstu poptávky a zvýšení cen. Centrální banka také nemůže donutit obchodní banky, aby více půjčovaly a multiplikací měnové báze v podobě žirových peněz zvětšovali množství peněz v ekonomice.

Obchodní banky se v dobách hospodářského útlumu oprávněně obávají zatížení svých budoucích finančních toků riziky plynoucími z nesplácení úvěrů nebo možného odlivu vkladů, ze kterých jsou tyto úvěry financovány. Obchodní banka musí zvládnout svou kapitálovou přiměřenost a chce-li přežít, nemůže bezhlavě riskovat. Je to situace, kdy neviditelná ruka trhu žádá, aby z důvodu nevytížení kapacit ceny klesaly a byla nalezena nová rovnováha. Z pozice centralizované moci je v takové situaci komplikované a obtížné dosáhnout změny a donutit ceny, aby se vydaly směrem nahoru.

Úrokové sazby vyhlašované centrální bankou

Česká národní banka stanovuje tři různé úrokové sazby: sazbu diskontní, repo sazbu a sazbu lombardní. Diskotní sazba je typicky nejnižší, nejvyšší je sazba lombardní a mezi nimi se nachází repo sazba.

Diskontní sazba je to úroková sazba, kterou ČNB poskytuje obchodním bankám v případě uložení přebytečné likvidity. Přebytečná likvidita, uložená obchodní bankou přes noc v ČNB, je úročena právě diskotní sazbou. Diskontní sazba je dolní mezí pro pohyb krátkodobých tržních úrokových sazeb na peněžním trhu. Když ve Švédsku centrální banka stanovila zápornou diskotní sazbu, demotivovala obchodní banky, aby volné prostředky do banky centrální ukládaly.

Repo sazba je úroková sazba, za kterou centrální banka od bank obchodních odkupuje jimi eskontované směnky. Prováděnými „repo operacemi“ centrální banka ovlivňuje množství peněz v bankovním systému. Z bankovního systému může centrální banka „stahovat“ peníze tím, že si na stanovenou dobu „vypůjčí“ od některé z bank obchodních. Opačným způsobem jsou peníze do bankovního systému dodávány. V době finanční krize, kdy se peněz nedostává, centrální banky dodávají peníze tím, že začnou velmi levně půjčovat. Jako zástava (koraterál) při takových obchodech je požadován nějaký cenný papír (státní dluhopis nebo pokladniční poukázka). Protože tyto „výpůjčky“ trvají typicky čtrnáct dní, mluví se také o dvoutýdenní repo sazbě (2T repo sazba). Repo sazba tedy určuje maximální úrokovou sazbu, za kterou může obchodní banka uložit přebytečné prostředky uložením peněz u centrální banky po dohodnutou dobu. Skutečná sazba je variabilní a závisí na zájmu obchodních bank o tyto obchodu v repo tendru, v aukci na daný den.

Lombardní sazba je úroková sazba, za kterou si obchodní banky mohou půjčit peníze u banky centrální oproti zástavě cenných papírů. Protože české banky mají dostatek likvidity v podobě vkladů svých klientů a prostředků získávaných na finančních trzích, nepotřebují si od banky centrální touto formou vypůjčovat.

Úrokové sazby vyhlašované Českou národní bankou se dnes nacházejí na historicky nejnižších úrovních. Sice se jedná o rekordní dno, ale úrokové sazby se jen přiblížily k úrovni Evropské centrální banky. Diskontní sazba Švédské centrální banka ukazuje, že sazby mohou klesnout i do záporných hodnot. V současnosti dosáhla diskontní sazba České národní banky pro úložky přebytečné likvidity hodnoty 0,25%, dvoutýdenní repo sazba pro úložky obchodních bank přes noc je na hodnotě 1% a lombardní sazba pro půjčky obchodním bankám na 2%.

Když se sazby zvyšují, nastupuje restriktivní měnová politika. V případě poklesu úrokových sazeb se měnová politika uvolňuje, centrální banka je více ochotná dodávat bankovnímu systému další peníze.

Prosincové rozhodnutí ČNB o snížení úrokových sazeb ukazuje, že v inflačních prognózách převládají obavy z ekonomického útlumu. Snížení sazeb může přispět k oslabení koruny, což může napomoci exportu české produkce do zahraničí. Ceny dovozů naopak rostou, což ovlivňuje i situaci na souvisejících vnitřních trzích.

Je cílování inflace vhodnou koncepcí měnové politiky?

V době, kdy stoupá nezaměstnanost a spotřebitelé odkládají významnější výdaje kvůli obavám z nejisté budoucnosti, kdy jsou i na stát navázané rozpočty nuceny šetřit, existují důvody domnívat se, že ceny budou mít tendenci klesat. Taková situace vede k domněnce, že nárůstu cenové hladiny je zde možné dosahovat spíše administrativními a vynucenými zásahy, ať už v podobě garancí poskytnutých úvěrů, zvýšení nepřímých daní nebo v podobě netradičních měnových zásahů. V této souvislosti vyvstává otázka, zda je cílování inflace skutečně vhodnou koncepcí měnové politiky, zda je to koncepce dlouhodobě udržitelná a zda nebude muset být někdo v budounu přehodnocena.