Pavel Kohout: Ze života poradce

Většina politiků preferuje totéž, co jakýkoli jiný člověk: stabilní příjem, klid, co nejméně rizika. O penězích v politice píše poradce dvou ministrů PAVEL KOHOUT.

Osobně jsem měl to potěšení být členem poradních sborů dvou ministrů financí. Kromě toho jsem čas od času v kontaktu s pracovníky jiných institucí, ale také například s analytiky z Londýna, Nového Yorku či Washingtonu. Nechci si hrát na šedou eminenci. Spíše bych chtěl rozptýlit některé mylné představy.

Za prvé: "ti nahoře" jsou ve své podstatě docela normální lidé. Čtenář novin nebo divák televizních debat může podlehnout představě, že pan T. nebo pan P., případně pan S. nebo kterýkoli jiný pán z vysoké politiky je zosobněním zla a vyslancem pekelných mocností na území nešťastné České republiky.

Pokud mohu soudit, není tomu tak. Všichni tito pánové (a dámy rovněž) jsou lidské bytosti, které mají normální lidské pocity, lidský rozum, a kteří vykonávají všechny normální fyziologické úkony.

Co z toho vyplývá: od lidských bytostí nelze očekávat dokonalost. Nelze čekat, že jakýkoli politik vyřeší všechny problémy. Většina politiků preferuje totéž, co jakýkoli jiný člověk: stabilní příjem, klid, co nejméně rizika.

Odtud je jen krok k politickému populismu: naslibujme lidem, co chtějí slyšet, dostaneme hlasy, a máme zas na čtyři roky vystaráno. Zanedbávání problémů a odkládání reforem není způsobeno tím, že by politici byli líní a hloupí. Jsou jen pohodlní.

Většinu problémů různého druhu lze vysvětlit spíše prostou lidskou nedokonalostí než zlým úmyslem. Od politiků nelze čekat dokonalé dobro, ale naštěstí ani dokonalé zlo; to představuje jistý prvek útěchy, zejména při současném stavu českých veřejných financí.

Za druhé: jsem stále více a více přesvědčen, že profese poslance, ministra nebo náměstka není dostatečně placená.

Ano, čtete dobře. Platy těchto činitelů zajisté připadají atraktivní většině tzv. normálních lidí a ve srovnání s výkonem většiny poslanců jsou často opravdu nepřiměřené.

Opravdu se mi příčí představa, že například pan K. pobírá z prostředků daňových poplatníků poslanecký plat - vzhledem k tomu, jaké scestné a škodlivé ekonomické názory hlásá a prosazuje.

Jenže marná sláva: dokud nejsou poslanecké platy na takové úrovni, aby představovaly seriózní alternativu pro kariéru inteligentního člověka, který by v soukromém sektoru mohl vydělávat více, do té doby bude politická kariéra přitahovat převážně průměrné osobnosti.

Za třetí: ztráta soukromí, nevyhnutelně spjatá s politickou kariérou, je daleko větší zátěž a újma, než si běžný člověk umí představit.

Řadových poslanců, kteří pasivně vysedávají v parlamentu (pokud se vůbec dostaví) a čas od času zmáčknou tlačítko, se to tolik netýká.

Pokud však politik vybočí z řady - například tím, že se skutečně o něco snaží - stává se navždy "profláknutým". A to na hodně dlouho, někdy napořád. Hana Marvanová je například mimo politiku již několik let, ale stále ji lidé považují za političku.

---

Veřejná známost může být někdy i prospěšná, ale v mnoha případech je ztráta anonymity velkou nepříjemností. Být slavný není vždy příjemné; být neslavně proslulý musí být nesnesitelné, ať už je to z jakéhokoli důvodu.

Chápu, že do nepopulárních či rizikových opatření se politikům moc nechce. Každou chvíli prát obleky znečištěné od shnilých rajčat není příjemné, a to ani v přeneseném obrazném smyslu.

Za čtvrté: být poradcem není žádná velká výhra. "Důvěrných" informací je méně, než by člověk čekal; poradce pro otázky veřejných financí většinou pracuje zdarma, jelikož za službu vlasti se podle názoru ministerstva financí neplatí. (Pracovní morálka většiny poradenských skupin tak podle toho také vypadá.) Kromě toho člověk může být bez vlastního zavinění propírán tiskem. Naštěstí poradci nepředstavují pro média ani pro veřejnost příliš atraktivní cíl.

Stojí to vůbec za to? Ano: je to zkušenost navíc. Kromě toho si člověk vždy může říci "dobrá, nepodařilo se, ale aspoň jsme se o něco pokusili." (Kdo zná film Řek Zorba, zejména jeho závěrečnou scénu, ví, o čem je řeč.)

Za páté: analytici a ekonomové z Londýna se obvykle na věc dívají jinak než běžný občan České republiky. Zahraniční pozorovatelé především nemají žádný citový vztah k panu P. nebo k panu T.

Nezajímá je, kdo koho urazil, kdo komu co nasliboval, jaké mají tito pánové manželky anebo cokoli jiného, co česká veřejnost vášnivě prožívá. Zahraniční analytici se především a v první řadě zajímají o tři věci:

• koruna: půjde nahoru nebo dolů?
• úrokové míry: půjdou nahoru nebo dolů?
• akcie: půjdou nahoru nebo dolů?

Pořadí důležitosti se můžu lišit podle toho, jaký trh dotyčný analytik analyzuje. V případě, že nepracuje na finančních trzích, ale pro potenciálního přímého zahraničního investora, přibývají další otázky:

• mzdy: půjdou nahoru rychleji či pomaleji?
• spotřebitelské ceny: půjdou nahoru rychleji či pomaleji?

Zahraniční analytici a investoři mají s českými politiky společnou jednu věc: převážně krátký časový horizont. Co bude za pět nebo dokonce za deset let není důležité. Podstatné je, jak se budou hýbat finanční trhy do konce roku anebo zda investiční pobídky vydrží ještě napřesrok.

Tato krátkodobá orientaci mimochodem vysvětluje, proč finanční trhy tak flegmaticky ignorují různé varovné zprávy o českých veřejných financích. Vždyť ona to česká ekonomika vydrží. Nejméně rok. Možná i dva.

Na rozdíl od českých ministrů financí mají však zahraniční investoři dobrý zvyk, že za finanční poradenství obvykle platí.