Mám 200 Kč/měsíc: Co s nimi?

Co dělat s rodinou, jejíž volné prostředky dosahují minimální výše? Možností je celá řada. Nespočívají ale v prodeji IŽP, penzijních fondů či fondů životního cyklu. Je potřeba hledat jinde.

„A to hlavně pro mladé lidi s rodinou, kteří si na budoucnost můžou odkládat tak 200 měsíčně,“ píše jeden čtenář v diskusi. Řeč byla o penzijním připojištění a o dlouhodobých úsporách. Je pro takovou rodinu penzijní připojištění vhodné?

Otázka by měla znít ale jinak: Co by taková rodina měla dělat jinak, aby si mohla dovolit spořit více? Rodina, které zbývají jen dvě stovky, se buď pohybuje na hranici chudoby, nebo dělá něco špatně. Ať tak či onak, vždy existuje řešení, jak situaci zlepšit.

Diskuse dále pokračuje doporučením Radka: „Jestli chcete dávat stranou 200 Kč/měsíc, tak do PP klidně můžete. Dá-li každý z páru 100 Kč, máte od státu 50 Kč navíc a to už dá i v delším horizontu slušný výnos. Ovšem celková naspořená částka vám beztak v důchodu dá tak na novou ledničku, až vám ta stará odejde.“

Jeho doporučení má ale objektivní háček: „Tak na ten vklad 200 Kč je příspěvek 90 Kč, na vklady po stovce je to 2x 50 Kč. To je jen o 10 Kč měsíčně navíc. Když se připočtou poplatky za trvalé příkazy, tak se těch 10 Kč smaže.“

I to má ale řešení: „A pokud si někdo nemůže dovolit spořit na důchod víc než 200 Kč/měsíc, pak zřejmě musí optimalizovat i náklady na běžný účet. V takovém případě už je u Fio nebo mBank a má trvalý příkaz zdarma. Takže mazání se nekoná. A pokud ještě neoptimalizuje, jsou jeho náklady na účet min. 50 Kč/měsíc - v tom případě doporučuji změnu banky a ušetřenou padesátku k uvedeným dvěma stovkám přihodit.“

Ovšem následně se odhaluje jádro problému: „Ale běžte to vykládat tzv. obyčejným lidem z venkova. Kolikrát nemají ani internet, chodí osobně na pobočku ČS.“

Ano. Je to o vzdělání a o ochotě něco se svou situací něco dělat. Vezmeme-li v potaz absenci internetu, byla by úspora z internetového přístupu k bance smazána náklady na připojení. Na druhou stranu, jednalo by se o mladou rodinu, internet by jistě mohli využít i k dalším úsporám. Nemluvě o vzdělání jejich a jejich dětí. To je ale jen příklad.

Měl by se finanční poradce zabývat situací rodiny i nad rámec volných prostředků? Rozhodně ano. A ti lepší finanční poradci to už dávno dělají. Vědí, že tím zvýší potenciál svých klientů i k jejich prospěchu. Obsluhovat bonitnější klientelu je pro poradce lukrativnější. A pokud si klienty k bonitnější klientele sám vypracuje, je velmi nepravděpodobné, že by jeho služeb přestali využívat.

A jak zlepšit situaci takové rodiny? Možnosti jsou dvě. Není to ani penzijní připojištění ani fondy životního cyklu, natož přímé investice. Je to hledání úspor v současných výdajích, zamezení zbytečného plýtvání, prosazení výdajové disciplíny. Na druhé straně hledání možností nových příjmů, vzdělávání nejen ve finanční oblasti, rozšiřování profesního rozhledu. S první částí může poradce pomoci. Tu druhou může alespoň doporučit.

Zní to vše optimisticky. Má to ale jeden základní předpoklad: Rodina musí chtít.