Je důchodový systém časovanou bombou?

Lidská společnost se v čase proměňuje. Dříve se o seniory starala rodina, zejména vlastní potomci. Lidé byly v takovém systému motivováni, aby měli dostatek dětí a měli vytvořeny nějaké rezervy. Senioři na vesnici odcházeli na výminek, snižovali svůj životní standard, a vůči potomkovi, kterému předali majetek k obhospodořování si vymínili, že se postará o jejich živobytí.

S ohledem na takovou úvahu může někdo konstatovat: „Nejdřív se o sebe člověk má starat sám, potom jeho rodina. Když první ani druhé opravdu není možné, tak nastupuje obec, případně stát. Fungovalo to stovky let. Jenom komunisti vygumovali lidem z hlav zodpovědnost za sebe a rodinu. Nahradili všemocným státem.“ Ano, všemocný stát vytvořit důchodový systém opírající se o státní penzi, ve kterém vyplácená penze má pokrýt alespoň základní životní potřeby penzistů. Zatímco kdysi se musel o rezervy na své stáří postarat každý sám, dnes existuje představa, že postarat by se měl a musí stát.

Kritici takového systému budou říkat, že v tomto systému je "lepší čekat s nataženou rukou, až se o mě postará stát", nebo že je vytěsňována zodpovědnost za vytváření vlastních rezerv pro časy postproduktivního věku. Zastánci naopak budou hovořit o "sociálních jistotách a mezigenerační solidaritě a " o nutnosti "postarat se o sociálně slabé."

Průběžný systém a jeho (ne)udržitelnost

Soudobý průběžný důchodový systém vychází z principu, že lidé v produktivním věku financují důchody seniorů a očekávají, že jim společnost nabídne to samé ve stáří. Státní důchodový systém se nápadně podobá Ponziho schématu, jehož fungování předpokládá vysoký počet účastníků vstupujících do systému. Dokud budou do takového systému vstupovat dostatečný počet zájemců se svými vklady, mohou být původním hráčům vypláceny výnosy. Je-li splněn tento předpoklad, lze financovat slíbené výhry (výnosy) hráčům vystupujícím.

Průběžný důchodový systém počítá s růstem populace, jenže populace naopak klesá a tím klesá i přísun prostředků do systému. A tak i když stávající důchodci nestrádají a jejich základní potřeby jsou pokryty, tato situace se v příštích dekádách zásadním způsobem změní, stát na to nebude mít. Každým dnem od zavedení tohoto systému se přibližoval okamžik, kdy pravidelný přísun peněz bude nižší, než suma peněz potřebná na vyplácení důchodů.

Při zpětném pohledu mohou být vyslovovány výtky, že po celou dobu existence stávajícího důchodového systému peníze určené na důchody směřovaly do státního rozpočtu, odkud se rozkutálely na financování nejenom důchodů, ale i jiné výdaje. Vyšší příjmy umožnily opticky zakrývat schodkové hospodaření, systém takto vytvářel skrytý vnitřní dluh.

Kontroverze reformy systému

Vnitřně zadlužený systém, který vznikl díky již dávnému rozhodnutí politických elit směřuje do velkých problémů. Neudržitelnost vyplývá z nízké porodnosti, zvyšování průměrné délky života a neexistenci rezerv, které by vznikající deficity doplňovaly.

Pokud ale nebude reforma v budoucnu provedena, dluh bude stále více narůstat a riziko úplného sesypání systému se bude zvyšovat. Existuje také iluze o udržitelnosti stávajícího systému přijímáním drobných změn, které se nikoho zásadně nedotknou.

Ani dosavadní změny v penzijním systému udržitelnost nevyřešily a nestabilitu systému neodstranily. Sice bude postupně zvyšována doba odchodu do penze na 65 let a doba povinně odpracovaných let byla zvýšena z 25 na 35 let. Do doby povinně odpracovaných let pro přiznání starobního důchodu se již nezapočítává doba studia, a snížila se výše penze v případě předčasného důchodu. Také věk pro vdovský a vdovecký důchod se zvýšil. Jsou to úpravy některých parametrů, které problémy ani tak neřeší, jako je odsouvají do budoucna.

I když je současný systém dlouhodobě neudržitelný, jedná se o kontroverzní problém, který politické strany rozděluje. Jakákoli reforma je nepopulárním krokem, se kterým nechce mít žádná politická strana nic společného. Reforma penzijního systému je ale nevyhnutelná, ovšem nikdo si neví rady jak to bezbolestně udělat.

Kdokoliv přijde, nalije lidem čistého vína a s dobrým úmyslem bude usilovat o nalezení vhodné reformy, se bude potýkat s oprávněným rozhořčením a pohledem prostých občanů. Seniora, který celý život pracoval a z jeho mzdy mu stát strhával desátek se již dnešní poukazování na neudržitelnost důchodového systému a jeho deficit, může konstatovat „stále otírají o důchodce a jejich almužny, které dneska dostávají.“ Jiný senior může vyslovovat svůj rozhořčený pohled takto: „Nejvíce mi vadí řeči typu - že nás mladí neuživí. Kam šly naše odvedené daně za průměrně 40 roků?“

Z jiné strany se mohou objevovat hlasy o nespravedlnosti mladší generace: „Dnešní důchodci, nejsou v dnešním důchodovém systému ohroženi. Ti nechť berou důchody do smrti, nechť se dožijí sta a více let, ti důchodový systém nezkolabují. Ale ti, kteří dnes pracují a nebudou si připlácet si na důchod, tak budou mít nižší a nižší měsíční důchod. Tak je myšlený důchodový systém. Já můžu tvrdit, že je pro mě nespravedlivý.“

Vyřeší to iluze drobných změn?

Je jen iluzí nebo pravdou, že systém bude s drobnými změnami, které se nikoho zásadně nedotknou, udržitelný? Systém průběžných důchodů lze udržet nebo jeho fungování alespoň zachovat ve funkčním stavu díky zásahům na straně příjmů nebo straně výdajů.

Na straně výdajů lze uvažovat o nalezení nových daňových příjmů, případně zvýšení odvodů do systému. Problémem takového opatření je, že i stávající daňové zatížení a odvody do systému "sociálního pojištění" je již tak zatěžující. Možná že právě vysoké zdanění mezd limituje příjmy domácností a pravdu má ten, kdo říká „Vůbec se nedivím,že se u nás rodí tak málo dětí. Mladí manželé se svými příjmy jen taktak vyjdou.“ Na straně výdajů dochází k úsporám prodlužováním věku odchodu do důchodu a snižováním vyplácených prostředků. O rezervách v podobě privatizačních příjmů se spíše hovoří, tyto příjmy jsou utraceny rychleji, než aby mohly napomoci v řešení.

Každá změna  a zásah do systému má svá pro i proti, některé zájmové skupině se může zdát kontroverzní a navíc s sebou s sebou mnohé komplikace a důsledky. Může sice být vyslovováno varování odborníků, scénáře ukazující na neudržitelnost stávajícího systému, ale dokud nebude existovat politická vůle na skutečnou reformu, systém bude dále směřovat dál ke svému kolapsu.

Pohled moudrého investora a zodpovědného člověka

Stávající systém vytěsnil mezigenerační solidaritu a potlačil povědomí k nutnosti vytvářet si v produktivním věku rezervy použitelné ve věku postproduktivním. Probíhající diskuse o problémech důchodového systému je jakýmsi varováním produktivní generaci, že státní důchody již asi nebudou přiměřené životním nákladům. Podíl důchodu v porovnání s průměrnou mzdou se může v budoucnu snižovat a mohou tak nastat problémy pro samotné důchodce. Mohla by se opravdu někdy stát skutečností černý scénáře, ve kterém jsou "dnešní pracující státem drasticky daňově oškubáváni a až budou staří, tak nic nedostanou"?

Z pohledu zodpovědného jednotlivce v každém případě vyvstává nutnost na stát nespoléhat a na stáří se zabezpečit vlastními silami, vytvářet si rezervy a tyto s rozumem investovat. Jenže může většina mladých rodin skutečně omezovat svou spotřebu a myslet na zadní kolečka? Je vůbec z čeho vytvářet rezervy?