Na jedné straně je pravdou, že inflace je na cíli, což ČNB poskytuje dobré odůvodnění proč rychle skončit s režimem, který dnes už nic kromě potenciálních problémů spojených s růstem devizových rezerv nepřináší.
Na straně druhé totiž bližší pohled na strukturu meziroční inflace neodhalí udržitelné poptávkové tlaky. Z celkové inflace (2,2% ) totiž potraviny vč. alkoholu a tabáku vysvětlují skoro polovinu (1 p. b.) meziročního růstu cenové hladiny, dražší paliva skoro čtvrtinu (příspěvek sektoru doprava k inflaci +0,5 p.b.). Zbytek dovysvětlí EET (stravování a ubytování +0,3 p.b.) a regulované ceny související s bydlením (0,2 p.b.). Poptávková (jádrová) inflace v EMU je (a zůstane) nadále nízká, což samozřejmě má (a bude mít) vliv na zdejší cenovou hladinu. Pokud tedy ČNB „nevyužije“ okénko, které ji otevřel popsaný souběh faktorů, a pokud ceny potravin a paliv nebudou růst dále, za 9–12 měsíců se inflace vrátí na úrovně, kde bude pro ČNB obtížnější se k opuštění režimu dostat. Jinými slovy: ČNB to udělá relativně rychle, protože nyní konečně může. Byť dle mého je udržitelnost inflace postavena na vratkých základech.
Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.
