Eurozóna už svůj osud nemá ve svých rukou

Politici v EU posunuli svou hru na schovávanou na vyšší level. Když se dosud někteří alespoň tvářili, že mají zájem na tom, aby eurozóna přežila, i když s žádným konkrétním návrhem nakonec nepřišli, tento týden se slovník politiků rozšířil o novou slovní hříčku: Pomůžeme, když pomohou ostatní. Kdo ale bude ten první?

Summit EU z konce minulého týdne nepřinesl nic nového, což samo o sobě není žádná novinka. Další zpřísňování pravidel o rozpočtech a deficitech v rámci fiskální unie jsou utopií, kterou nikdo dobrovolně nepřijme. A i kdyby je země přijaly, jejich plnění, když ta dnešní, méně přísná (shodou okolností přijata téměř přesně před dvaceti lety), neplní prakticky nikdo, může očekávat pouze naivní optimista. V konečném důsledku ale nejde o nic jiného, než zlegalizovat tisk nových peněz ze strany ECB.

Zajímavě se k tomuto tématu vyjádřil David Navrátil z České spořitelny. „Na to, aby opatření fungovala a měla kredibilitu, se musejí stát součástí národních ústav. A tohle už není otázka většinového hlasování v sedmnácti národních parlamentech. Pro takovou změnu je potřeba získat ústavní většinu. Mission impossible? Jak ji udělat misí „možnou“? Vyjednávat výjimky z těchto stropů a brzd. O tom se ještě nemluví, ale dříve nebo později se začne.“ Až mrazivě pravdivé a člověk neví, jestli se má smát, nebo plakat.

Záchranné fondy nikoho nezachrání

Další kapitolou jsou záchranné fondy. EFSF svou úlohu již dlouho neplní a peníze v něm prakticky stále chybí. Tuto dočasnou zbytečnost pak má nahradit stálý stabilizační mechanismus, plánovaný na polovinu příštího roku. Jeho existence je ale zpochybňována jednak tím, že ani v něm nebude dost prostředků (a Německo jeho kapacitu navyšovat nechce), a jednak tím, že datum jeho vzniku je určen na dobu, když už euro možná nebude existovat.

Posledním vysvobozením se tak mělo stát navýšení kapacity MMF. Do něj by pak měly nalít peníze kromě členů eurozóny také ostatní země, v nejlepším případě i mimo Evropu. Na první pohled spásonosná myšlenka, která má ale jeden velký zádrhel. Právě pomoc ze zemí mimo Evropu měla být tím stéblem, kterého se topící chytá a který by mu mohl nakonec i pomoci, ale politici začali se svou novou hrou na schovávanou.

Vyčkávací taktika

Už při jeho schvalování se začaly cukat Evropské země mimo eurozónu s tím, že uvidí, jak na tento návrh přistoupí ostatní. Stejný postoj  zaujímá Čína, která již začátkem prosince jasně vzkázala, že Evropa se na výraznou pomoc z její strany spoléhat nemůže. Rezervovaný postoj k pomoci vyjádřilo i Rusko, a i od jiných zemí se dá očekávat, že zaujmou spíše vyčkávací taktiku, která dnes evidentně  mezi politiky sklízí úspěch. Další velká země, USA, se dokonce jasně vyjádřila, že žádnou pomoc neposkytne, což je ale logické, jelikož má starosti se záchranou vlastní ekonomiky a bankovního systému.

Poslední pesimistická zpráva, která zapůsobila na trhy jako studená sprcha, nakonec přišla ze strany Německa, které podobný vyčkávací postoj zaujalo také. Od Německa se totiž spíše očekávalo, že bude mezi prvními, které deklaruje svou ochotu pomoci. To by ale nesmělo mít centrální banku, která nalévání peněz do systému otevřeně kritizuje a stojí si za svým poměrně pevně (což je na druhou stranu chvályhodné). Šéf Bundesbanky ale zaujal postoj hodný evropského politika a vzkázal, že bude souhlasit s poskytnutím peněz MMF jen tehdy, když tak učiní ostatní země. A nejenom z EU a eurozóny, ale i ostatní vyspělé země světa.

Evropa se tedy octla v situaci, v níž asi být nechtěla, ale vývoj v poslední době k tomu prakticky nezadržitelně spěl. Fungování jednotné evropské měny dnes závisí na vůli okolního světa k tomu, jestli jí bude chtít pomoci, nebo ne. Podle posledních zpráv a reakcí potenciálních zachránců ale velkou šanci nemá. Je trochu ironií, že největší kritiku (a určitě zaslouženou) schytávali evropští politici za to, že nejsou schopni udělat potřebný rázný krok k vyřešení situace. Jak se ale ukázalo, nejsou na tom ostatní země o nic líp.

Měli by poslouchat Klause

Své polínko do ohně si nemohl odpustit ani prezident Václav Klaus, jehož výrok o zkušenostech s „demontováním“ měnové unie (a dobrovolném) a bezproblémovém rozpadu unie vyznívá trochu jako tragikomická snaha o zviditelňování se (i když je pravda, že naštvané reakce ČSSD pobavily ještě víc). Na druhou stranu je ale Klaus jedním z těch, kteří měli o nefunkčnosti měnové unie (i samotné EU) jasno již dlouho před tím, než se dostala do problémů, a ve svých protievropských výrocích je dlouhodobě „konsistentní“. Takže v tomto směru si z něj mohou hlavy států měnové unie skutečně brát příklad, a nám zůstává jenom čekat, kdy jej konečně začnou brát vážně. A pokud by se jeho výrok o bezproblémovém rozpadu měnové unie opět ukázal jako pravdivý, můžeme si gratulovat.

A pokud to politici stihnou do konce července, budu si moct gratulovat i já. To totiž uplynou dva roky od doby, kdy jsem dal euru „rok, maximálně dva". Už vidím ty poptávky od světových agentur o příspěvek od úspěšného a prozíravého předpovídače budoucnosti (já vím, že není první duben, ale pan Čechov by mě za tento pokus o smích skrze slzy možná pochválil).