Demografický vývoj ohrožuje i fondový důchodový systém

Negativní demografický vývoj je jedním z hlavních argumentů pro zdůvodnění nezbytnosti částečného přechodu od průběžně financovaného důchodového systému k systému fondovému. Problémy se stárnutím populace ale zavedení II. a III. pilíře důchodové reformy nevyřeší. 

Reforma důchodového systému je nezbytná

Průběžně financovaný důchodový systém ve své stávající podobě není udržitelný. Bude-li v důsledku stárnutí populace ubývat lidí, kteří do systému přispívají, a přibývat lidí, kteří z něj čerpají, musí být zvýšeny odvody na důchodové pojištění, sníženy vyplácené důchody anebo kombinace obojího. V opačném případě by narůstal deficit systému, který je již dnes potřeba vyrovnávat z jiných zdrojů. Ty ale nejsou k dispozici. Potřebné finanční prostředky si stát prozatím půjčuje, čímž ale problém jenom narůstá a přesouvá se do budoucna.

Hlavní obtíž problémů s financováním důchodů spočívá v tom, že žádné jeho jednoduché a málo bolestivé řešení neexistuje. K jasnému sdělení veřejnosti, že model založený na přesunu odpovědnosti za životní podmínky seniorů z rodiny na stát a dluhovém financování selhává, a že předejít jeho pravděpodobnému kolapsu lze jen za cenu ztráty řady sociálních jistot a výdobytků, zatím nikdo z politiků nenalezl dostatek odvahy. Právo na důchod je ostatně dáno ústavním zákonem.

Za řešení jsou vydávána opatření, jejichž účinnost je sporná. Například zvyšování věku odchodu do důchodu vychází z předpokladu, že lidé budou do systému přispívat po delší dobu a čerpat z něj budou moci později, než tomu bylo dosud. Tento předpoklad ale není úplně správný. Platí jen tehdy, udrží-li si lidé do vysokého věku svou schopnost pracovat. Nejde přitom jen o fyzicky náročné profese. Technologický rozvoj přináší stále větší nároky na doplňování znalostí, což řada starších lidí nemusí být schopna zvládnout.

Rozdíl mezi tím, zda stát bude živit narůstající počet starobních důchodců, nebo jestli bude vyplácet stále větší částky na nemocenské, podpoře v nezaměstnanosti a dávkách v hmotné nouzi, není příliš velký. Řešením pro většinu budoucích seniorů zřejmě nebudou ani vládou nedávno schválené předdůchody. Otázkou je, kolik z nich bude mít v účastnických fondech dobrovolného penzijního spoření dostatečný kapitál pro výplatu předdůchodu ve státem požadované výši 30 % průměrné mzdy.

Fondová záchrana bez záruky

Na rozdíl od nepopulárních parametrických změn průběžně financovaného důchodového systému (I. pilíř) nabízí částečný přechod k fondovému systému (II. a III. pilíř) elegantní řešení. Odpovědnost za hmotné zabezpečení ve stáří tak stát částečně přenáší na občany tím, že je motivuje k vytváření finančních rezerv na stáří. Zároveň se spoléhá na to, že část chybějících zdrojů pro financování výplaty budoucích důchodů mu pomohou zajistit soukromé penzijní společnosti díky zhodnocení kapitálu na trhu.

Výchova občanů k finanční zodpovědnosti je jistě chvályhodným počinem. Nekritické zdůrazňování výhod fondového systému a zamlčování jeho nevýhod a rizik ale nikoliv. Vysvětlování důchodové reformy obvykle spočívá v prezentaci výhod, které lze získat vstupem do systému důchodového spoření (II. pilíř) a využitím dobrovolného penzijního spoření (III. pilíř). O možnosti, že lze takovýmto rozhodnutím i prodělat a získat nižší penzi než při setrvání pouze v I. pilíři se prakticky vůbec nehovoří.

Pomineme-li politická rizika, spočívající v provedení takových změn a úprav, které by účast zejména ve II. pilíři mohly učinit nevýhodnou, i hypotetické riziko vytunelování penzijních fondů spravovaných soukromými subjekty, zbývá významné riziko tržní. Dosavadní právní úprava sice omezuje investiční možnosti penzijních fondů a tím limituje i zhodnocení úspor účastníků, na druhé straně ale tyto úspory chrání před znehodnocením. Do budoucna penzijní společnosti ve II. i III. pilíři nabídnou možnost vyšších výnosů, ovšem bez záruky.

Propočty dokládající výhodnost fondových pilířů důchodové reformy využívají marketingovou přitažlivost složeného úročení, díky němuž hodnota kapitálu exponenciálně narůstá. Zvláště v delším časovém horizontu pak konečný zůstatek vypadá impozantně. Málokdo si uvědomí, že se jedná o nominální, nikoliv reálný růst. Po započtení inflace by výsledek propočtů vypadal méně přitažlivě. V této souvislosti je třeba připomenout, že právě inflační rozpouštění dluhů se jeví jako jedno z východisek současného globálního vývoje.

Demografickému vývoji nelze uniknout

Zcela mylná je představa, že částečný (nebo třeba i úplný) přechod od průběžně financovaného systému k systému fondovému automaticky vyřeší problémy spojené se stárnutím populace. Závislost fondového systému na demografickém vývoji možná na první pohled není tak zřejmá, jako je tomu v případě systému průběžně financovaného. To ale neznamená, že by neexistovala. Oba dva systémy vykazují velkou závislost na stavu reálné ekonomiky, který stárnutí populace nutně ovlivní.

Demografický vývoj změní situaci na trzích pracovních sil, zboží a služeb i finančních aktiv. Změny v poměru nabídky a poptávky vyvolají změny cen. Převáží-li kvůli převaze seniorů nad lidmi v produktivním věku výrazněji poptávka po pracovní síle, zboží a službách nad jejich nabídkou a naopak poptávka po finančních aktivech z portfolií penzijních fondů poklesne, příspěvek fondových pilířů k financování životních potřeb budoucích důchodců může být nižší, než by se dnes mohlo zdát.

Situace pak může připomínat pohádky, v nichž je chléb se solí cennější než hrst dukátů. Peněz, dluhopisů ani akcií se člověk nenají. Pokud by nikdo nebyl ochoten přistoupit na výměnu finančních aktiv za aktiva reálná, hodnota těchto finančních aktiv by klesala k nule. Vysoká nominální hodnota finančních aktiv na individuálním důchodovém účtu účastníka tedy nemusí být zárukou jeho vysoké (nebo alespoň přijatelné) životní úrovně, až za dvacet, třicet nebo více let bude odcházet do důchodu.

Smyslem toho článku není odradit čtenáře od vstupu do systému důchodového spoření nebo od využití dobrovolného penzijního spoření, ale upozornit na některé aspekty, o nichž se obvykle příliš nehovoří. Autor zastává názor, že tak jako by bylo nerozumné spoléhat se jen na státem vyplácený důchod, přehnaná očekávání není dobré mít ani ve vztahu k oběma fondovým pilířům důchodové reformy. To neznamená, že by nemělo smysl o jejich využití uvažovat, ale jen s vědomím rizik a omezení, které jsou s nimi spojena.