Řešení krize: Regulace a vládní pomoc nejsou na místě

Jednou z nejpalčivějších otázek ve finančním světě v současnosti určitě je otázka zavádění regulačních opatření a vládní zásahy, které by kromě vyřešení současné krize „pomohly předcházet krizím v budoucnu“. Hodně se o nich mluvilo také na 3. Mezinárodním finančním fóru Zlaté koruny a názory se velmi lišily.

První příspěvky konference se zaobíraly jak vznikem krize, tak i možnostmi jejího řešení, a zejména otázkou potřebnosti nebo nepotřebnosti rozšiřování regulace a kontroly finančních trhů. Jaroslav Míl, prezident Svazu průmyslu, ve své otevírací řeči připomněl, že dnešní krize je velmi dobrým důkazem toho, že svět je jednou globální ekonomikou.

Zároveň však položil otázky, které dnes v souvislosti s krizí asi nejvíce rezonují, a to je připravenost politických reprezentací nejsilnějších evropských ekonomik na krizi, o níž se vědělo dva roky dopředu, vaření z vody a mediální akčnost, namísto reálných řešení, potřeba regulace všeho, co souvisí s financemi, což by mohlo vést ještě ke zhoršení situace na trzích apod.

Zároveň přirovnal současné návrhy na regulace a dotace k výroku Ronalda Regana, který konání socialistů zhodnotil slovy: „Když se to pohybuje, zdaňte to, když se to stále hýbe, regulujte to, a když se to zastaví, dotujte to.“

Jan Švejnar se pak jako první pokusil identifikovat faktory, které vedly ke vzniku a rozšíření krize. Mezi hlavní faktory patří uvolnění monetární politiky po předchozí recesi v USA a související boom na realitním trhu, nová vlna inovací v oblasti finančních instrumentů navázaných na hypotéky. Kombinace těchto faktorů vedla k rozšíření tzv. subprime hypoték, které banky mohly prodávat dál a velmi výhodně se zbavovat odpovědnosti a rizik. To vede k morálnímu hazardu, který nutí banky vydávat co největší počet těchto nestandardních hypoték, jež jsou navíc baleny do nových balíčků, které pak zaplaví globální finanční svět.

Bohužel, i přes včasné varování od některých odborníků nikdo nepřikládal varovným signálům v době optimismu žádnou váhu. Bohužel po dosažení vrcholu se vývoj i nálada investorů mění a spirála pozitivní se mění ve spirálu negativní. Nečekaný byl zejména kolaps některých velkých hráčů na trhu. Následuje panika spojena s poklesem na finančních trzích.

Určitou odpovědnost by podle Švejnara měly nést i ratingové společnosti, které přispěly k rozšíření balíčků s nestandardními hypotékami jejich vysokým ohodnocením a iluzí věrohodnosti. Velikost krize následně dospěla až k tomu, že vlády cítí potřebu zamezit systémovému riziku kolapsu celého finančního systému, což by mělo dopad na reálnou ekonomiku. To vede k různým bailoutům, bankrotům a vynuceným prodejům.

Podle Švejnara zdaleka nejsme na konci krize, velkou roli mohou sehrát ještě hedge fondy, které drží velký majetek. Kritický je objem prostředků investovaný v derivátech, který přesáhl 1 000 % celosvětového HDP. Rovněž výkyvy na komoditních trzích a následná hrozba deflace může být kritická. Základním rysem dnešní krize je nejistota na trzích. Kvůli neochotě bank půjčovat si peníze se význam úrokové míry a její pohyby ztrácejí, důsledkem čehož se mění manévrovací schopnosti vlád při řešení krize.

Co se týče státních zásahů, těm se Švejnar nebrání a nejdůležitější je podle něj co nejdříve se s touto krizí vypořádat. Kritéria, která se státními zásahy poruší prý nebyly stavěny na krizi dnešních rozměrů, a proto je možné požít i prostředky, které jsou neobvyklé. V USA je podle něj tento problém řešen pragmatičtěji a nepoužívají se zbytečně slova jako socializmus nebo konec kapitalizmu, která převládají právě v Evropě. Převzetí některých institucí státem tím pádem není podle Švejnara problém, když to pomůže řešení dnešní situace. Zadlužení států by neměl být velký problém, protože rychlé vyřešení krize se odrazí i v nižších nákladech na financování státního dluhu.

Poněkud jiný názor na průběh krize a zejména její řešení má Robert Holman, vrchní ředitel ČNB a člen bankovní rady ČNB, podle něhož jsou krize přirozenou součástí ekonomického vývoje. Střídání období pesimismu a optimismu jsou zkrátka součástí ekonomického cyklu. Příčiny současné krize vidí Hollman podobně jako Švejnar, když samotné vlády svou uvolněnou měnovou politikou, podporou hypoték v USA a rozvojem nových derivátových nástrojů způsobily deformaci na finančních trzích.

Současně ale vidí problém v dnešním řešení situace, kdy se přijímají vládní balíčky, a dochází tak k neadekvátním očekáváním pomoci společností od vlád. Dochází k morálnímu hazardu, kdy odměny za dobré výsledky míří do kapes manažerů, ale ztráty společností zaplatí daňoví poplatníci.

Problémem je snaha o rozšíření regulací, které ale podle Holmana nejsou potřeba. Je lepší zdokonalit ty existující, než zavádět nové. Může to totiž vést k deformaci finančního trhu a jeho zhoršení. Přirozená snaha společností o obcházení regulací vede k ještě větší nepřehlednosti trhu.

Evropští politici podle Holmana nejsou schopni vést koordinované akce a zdravější země se tak dostaly do vleku zemí eurozóny, kde je finanční krize hlubší. Velké částky plánované na záchranu bank podle něj ohrožují fiskální disciplínu v eurozóně.

Český finanční sektor je vcelku zdravý a banky nejsou odkázané na peníze od ČNB. Hypoteční trh v ČR se liší od trhu v USA, protože zde docházelo k růstu trhu zejména díky rychlému hospodářskému růstu, úvěrové standardy jsou a byly přísnější, neexistuje sekuritizace a hypotéky jsou dobře zajištěny.

Na snahy o jednotný přístup řešení krize v EU reagoval také Anton Marcinčin ze světové banky. Zejména důvody, které mluví o tom, že i v USA se přijal jednotný plán, jsou nesmyslné. Žádné řešení navíc zatím nebylo přijato, času je ale pravděpodobně dost, jelikož nás krize zasáhne asi až ve druhé polovině příštího roku. Jedním z pozitivních dopadů současné krize může být rozhýbání se a posunutí se vpřed při schvalování reforem, které se netýkají pouze České republiky.

S grácií sobě vlastní přispěl do diskuse také bývalý premiér Miloš Zeman, který mimochodem svůj projev nečetl, ale mluvil z hlavy. Určitým způsobem mohou být zkušenosti z minulých let, kdy za jeho vlády u nás padlo několik bank, vodítkem pro dnešní situaci. Vláda tehdy nepřistoupila ke zestátnění bank, jako je tomu dnes v USA, ale vykupovala špatné pohledávky. Bohužel očekávání, že konsolidační agentura je pak prodá, i když ne se ziskem, byla mylná. Sanace ale nakonec dopadla pro český bankovní sektor dobře, ale určitá rizika dnes existují.

Zeman varoval před regulací, protože zde žádná regulace nepomůže, a také naléváním dalších prostředků do bank nebo podniků, protože dát peníze někam, když samotný stát nemá peníze, dokáže každý idiot. Bankéři i velké podniky, jako například automobilky, se podle něj vyznačují „sacím reflexem“ a jsou schopny spotřebovat každou dotaci od státu.

Náměstkyně ministra financí Klára Hájková rovněž mluvila o nutnosti posílit mezinárodní spolupráci dohledových orgánů a změn ve fungování institucí, jako je například MMF. Jedním z cílů českého předsednictví by měla být regulace ratingových agentur, které by měly poskytovat ohodnocení pouze zemím a společnostem nacházejícím se na stejném kontinentu, jako samotná agentura. Mělo by také dojít k revizi směrnice o kapitálové přiměřenosti bank.

Na otázku o motivech regulace soukromého kapitálu odpověděla Hájková v tom smyslu, že se o tom uvažuje, protože hedge fondy se dostávají odchodem z burz do neregulovaného prostředí a je možný vznik nebezpečí.

Vládní pomoc schvaluje také Pauk Van den Noord z Evropské komise, podle něhož by měla dotace ve výši 200 miliard eur krátkodobě podpořit poptávku a nastartovat růst ve střednědobém horizontu. Pomoc by podle něj měla být koordinovaná a mělo by jít hlavně o daňové úlevy, státní garance, finanční podporu, případně o dočasné snížení DPH.

Nesmyslnosti vládních balíčků se dotkl také Luděk Niedermayer, bývalý viceguvernér ČNB a člen bankovní rady. Evropa podle něj může v této krizi doplatit na menší soudržnost a menší efektivitu trhu. Evropa je navíc závislá na ekonomikách třetích zemí, kde se krize také projevuje ve velkém. Problémem do budoucna mohou být přehnané rozsáhlé balíčky, které by situaci mohly ještě zhoršit. Není jedno, co v této situaci dělají jednotlivé vlády, a je nutné nepřijímat opatření, která nejsou dlouhodobě udržitelná. Pozitivním faktem prozatím je, že se nesklouzává k protekcionizmu.

Podobně je to podle něj s vládní pomocí v USA. "Po poskytnutí stamiliard dolarů finančnímu sektoru musí vláda poskytnout peníze také automobilkám . Ty firmy si ale nesou zátěž v podobě kontraktů dohodnutých odboráři a podporovaných managementem a dokud si toto nevyřeší, nebudou konkurenceschopné," říká Niedermayer.