Čtvrtek 30. března. Svátek má Arnošt.

ČNB ve ztrátě? A proč ne!

S oslabením koruny jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizely dřívější prodělky ČNB. Jenže s intervenčním režimem se pojí kurzové a úrokové riziko a riziko ztrát budoucích. Čím větší je objem cizoměnových aktiv, tím větší jsou možné prodělky. Kdo to zaplatí?

V dřívějších dobách bývalo centrální bankovnictví jednoduché a ziskové. Centrální banky dokázaly dosahovat pravidelného zisku z emise peněz („ražebného“). Emise oběživa je zdrojem zisků, jejichž množství se zvyšuje s růstem HDP – cynik by hovořil o příjmech plynoucích z „inflační daně“. Takové zisky by bezesporu přivítaly veřejné rozpočty (např. v případě České národní banky), popřípadě akcionáři (např. v případě Švýcarské národní banky).

Finanční krize ale situaci otřásla. Aktiva v držení centrálních bank se změnila a stala se potenciálním zdrojem bilančních ztrát. Proti ziskům centrální banky plynoucích z ražebného stojí nemalé náklady, zejména náklady na realizaci měnové politiky. Sterilizace, tedy odčerpávání přebytečné likvidity z komerčních bank, něco stojí, s repo operacemi se nutně pojí nákladové úroky a devizové intervence jako součástí kurzové politiky také nejsou obědem zadarmo.

Účetní pohled na prodělky centrální banky

Likvidita a solvence, resp. nelikvidita a insolvence, jsou významnými rysy, které charakterizují každou hospodářskou jednotku. Soukromá společnost je solventní, dokud tržní hodnota majetku přesahuje hodnotu nesplaceného dluhu. Solventnost společnosti může být formulována jako maximální výše ztrát, které společnost v daném momentu unese. Nynější ztráty tak nemohou překročit současnou hodnotu budoucích očekávaných zisků.

Na komerční banky se v souvislosti s nelikviditou a insolvencí nahlíží stejně jako na ostatní ziskově zaměřené hospodářské jednotky – v případě finanční insolvence nastupuje insolvenční řízení a úpadek. Zatímco nerentabilní komerční banka nebude nakonec schopna své účty platit a zbankrotuje, v případě úřadu banky centrální toto neplatí. Příkladem toho je i Česká národní banka, která několik let fungovala se záporným vlastním kapitálem – Graf 1. 

Graf 1: Pasiva ČNB (mil. Kč). Česká národní banka několik let fungovala s negativním vlastním kapitálem, dosahujícím hodnoty kolem 5 % HDP (průběh vynesený růžovou barvou). Situace se změnila se změnou kurzového režimu a oslabením koruny před dvěma lety.

cnb-01

Centrální banka není standardní hospodářská jednotka

Z čistě účetního hlediska se opatrnost týkající se záporného vlastního kapitálu zdá být rozumná. Když se dluhy vymknou zpod kontroly, majetek stojí za zlámanou grešli a není z čeho hospodaření dotovat, nutně nastupuje bankrot.

Centrální banka je ale v jiné situaci, standardní zásady týkající se hospodaření v případě centrální banky prostě neplatí. Tato totiž plní politické úkoly, nečelí požadavkům na minimální základní kapitál a nevztahuje se na ni konkurzní řízení. I přesto, že je úřad centrální banky účetně sledován podobně jako komerční banky, nejsou centrální banky zřízeny podle práva obchodních společností, a nepodléhají právním předpisům o vydávání licencí a obezřetnostní regulaci finančních institucí. Česká národní banka (ČNB) je zřízena Ústavou České republiky a funguje ve zvláštním režimu v souladu se Zákonem o České národní bance.

Centrální banka je obecně ve své jurisdikci monopolním dodavatelem peněz a může si i pro své potřeby takové peníze okamžitě a fakticky bez nákladů vytvořit. Protože je protistrana je ze zákona povinna tyto peníze přijmout, centrální banka nečelí likviditnímu omezení jako třeba komerční banky a jiné subjekty, včetně vlády.

Na rozdíl od soukromých společností závazky centrální banky nepředstavují pohledávku vůči aktivům centrální banky. To byl případ během zlatého standardu, kdy centrální (cedulová) banka slíbila za pevnou cenu převést své závazky do zlata. Podobně v pevném systému směnných kurzů centrální banky slibují převést jejich závazky do deviz za pevnou cenu (z mikroekonomického pohledu jde o „makro hedging“).

Centrální banky fungující v systému plovoucích směnných kurzů ale žádný takový slib nedávají. V takovém případě vlastně jediným slibem centrální banky v podmínkách cílování inflace je, že peníze budou převoditelné do koše zboží a služeb za (více či méně) pevnou cenu. Jinými slovy, centrální banka učiní slib cenové stability měřený inflací spotřebitelských cen. To je vše.

Když bude centrální bance chybět likvidita, prostě si nějakou „vytiskne“ – zápisem do účetních knih vytvoří, tedy emituje, dodatečné peněžní jednotky. Nyní k otázce, zda ztráta centrální banky a záporná hodnota vlastního kapitálu centrální banky může ovlivnit plnění funkcí centrální banky. Tím, že centrální banka emituje oběživo, nemůže se dostat do situace nelikvidity a následné finanční insolvence, a to i přes její případnou bilanční (účetní) insolvenci, tedy účetní předlužení.

Dlouhá devizová pozice ČNB

Centrální banka může získat devizové prostředky díky devizovým intervencím (prodejem korun a inkasováním deviz), přímým nákupem deviz od vlády (např. směna eur přicházejících z eurofondů na koruny), výnosem z devizových rezerv (např. inkasováním úroků z držených zahraničních dluhopisů). Z pohledu rozvahy centrální banky dlouhá devizová pozice nevzniká pouze v posledním případě, zde vůči devizovým rezervám vystupuje devizový závazek centrální banky. Za intervenční zásah lze považovat i přímý odkup devizových privatizačních příjmů či prostředků z fondů EU od státu za tržní kurs prováděný tzv. „mimo trh“.

Právě s existencí otevřené devizové pozice v bilanci ČNB se pojí možné účetní ztráty. Prochází-li domácí měna apreciačním vývojem (posiluje), centrální banka, držící zahraniční aktiva, vykazuje ztrátu. S tím souvisí dvě otázky – přiměřenost devizových rezerv a riziko vyplývající z dlouhé devizové pozice.

Realizace dnešní měnové politiky kurzového závazku může znamenat přijetí úrokového a kurzového rizika. Nákup cizoměnového cenného papíru znamená, že výnos se stává součástí celkového hospodářského výsledku centrální banky. Pokud by emitent dluhopisu zbankrotoval, centrální bance by vznikla ztráta. Podobně může působit změna směnného kurzu nebo úrokových měr.

Účetnictví centrální banky pak zachycuje nerealizované kursové rozdíly související s držením finančních aktiv a závazků v zahraničních měnách, respektive i nerealizované zisky a ztráty plynoucí z ocenění reálné hodnoty (fair value) finančních aktiv a finančních závazků jako výsledku hospodaření při účetní závěrce. Toto ocenění ovlivňuje výsledek hospodaření v běžném účetním období. Vzniká tak dopad jak na výsledovku, tak na rozvahu. Z dlouhé devizové pozice tedy může vyplývat růst kumulované ztráty (jako zachycuje Graf 1).

A co na to představitelé ČNB?

V září guvernér ČNB Miroslav Singer hovořil o ztrátách ČNB takto: „Tato centrální banka byla dlouhodobě ztrátová v podstatě od roku 94, bych tak tipoval, aniž by se to nějak ekonomiky dotklo, protože ta rozvaha centrální banky, její hospodářské výsledky se prostě nepřenáší do daní, nepřenášejí se na občana, nepřenášejí se nijak. Nejsme zdaleka jediná centrální banka, která v situaci dlouhodobě negativního kapitálu operuje. Izraelci, Slováci, Mexičani, Chilani, vcelku slušné, řada z nich jsou velmi slušné ekonomiky. Čili celá ta debata o výsledku centrální banky je z tohoto hlediska nedotýkající se běžného občana.“

Oponent by možná dodal, že, pokud by byl v roce 1993 zvolen kurzový systém plovoucí koruny, ČNB mohla kumulovaným ztrátám skutečně předejít. Pak by ale neexistoval transformační „kurzový polštář“ a změny v hospodářství by probíhaly za jiných podmínek.

Také platí, že pokud by se před přijetím eura musel doplnit záporný kapitál ČNB, znamenalo by to, že se účetní položka v podobě kumulované ztráty stane konkrétním závazkem státu. Zastánce spikleneckých teorií by mohl uvažovat, že kurzový závazek by mohl být součástí příprav na přijetí eura, umožňující mávnutím kouzelného proutku kumulované ztráty odmazat. Každopádně platí, že součástí pohledu na dlouhou devizovou pozici ČNB by tak měla být i konsolidovaná rozvaha české vlády a ČNB.

Že se v případě záporného kapitálu centrální banky nic neděje, se vyjádřil i viceguvernér ČNB Mojmír Hampl v říjnu takto: „Pro připomenutí ČNB měla záporný kapitál způsobený ztrátami z předkrizového dlouhodobého posilování kurzu celých 13 let, mezi roky 2001 a 2013. Zcela správně to v té době nikdo neřešil. Proč taky? Hospodaření centrální banky je zcela odděleno od veřejných rozpočtů a není ani účetně jejich součástí. To je jeden ze znaků finanční nezávislosti centrální banky. Neplatí ji daňoví poplatníci a její hospodaření tedy veřejnost ani politickou sféru nemusí trápit. Ztráty si banka pokryje z budoucích výnosů.“ 

Pokud by měl kumulované ztráty centrální banky glosovat oponent, pravděpodobně by o fiktivním účetním problému, bez faktických měnových, distribučních a poptávkových dopadů, nehovořil. Proti ztrátám vyplývajících z dlouhé devizové pozice nutně stojí zisky těch, kteří se nacházejí v opačné finanční pozici. Úspěšná spekulace přináší do kapes těchto subjektů prostředky, které představují evidentní kupní sílu. Skutečné následky ztrát centrální banky se dříve či později odrazí v makroekonomických číslech, zejména v inflaci. Jinými slovy případné náklady se uhradí „inflační daní“.

3 komentáře: “ČNB ve ztrátě? A proč ne!”

  1. Gekko napsal:

    Pánové centralbankéři totiž nikomu nemusejí skládat účty a tudíž v rámci intervencí dále utrácejí naše státní miliardy a kupují za ně EURa po 27 korunách s vědomím, že realita je jinde a až se vrátí normální stav, tak tyto nákupy budou zase prodávat za 23 Kč. Škoda že jejich práce nepodléhá kontrole akcionářů a na dividendu z jejich hospodaření nečekají krajské úřady podobně jako je tomu ve Švýcarsku…

    • Radek napsal:

      Nezapomeňte, že tomu není tak dávno, kdy Švýcarská centrální banka intervenovala proti švýcarskému franku na úroven 1,2 CHF/EUR. A pak toho ze dne na den nechala, protože se jí hromadily devizové rezervy a bobtnaly by mnohem víc. Kolik tratila na uvolnění franku netuším, ale rozhodně ČNB je na tom (zatím) mnohem lépe.

  2. Zdenek napsal:

    Jsou ve ztrátě zatím cca 33 miliard SFr, takže žádné divi pro kantony a stát se příští rok nekoná. Řešení ale našla v negativních sazbách a kurz se stabilizoval.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *